Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Klára byla po rozvodu zatrpklá a vyhořelá. Z náhlého popudu si koupila letenku do Itálie a vyrazila na pár dní k moři. Náhodou tam potkala svou lásku ze střední školy a začala věřit, že jí štěstěna opět přeje.
Nikdy by mě nenapadlo, že své narozeniny oslavím sama – s hrnkem čaje a notebookem na klíně. Ještě před rokem jsem byla vdaná. Myslela jsem si, že můj život je předvídatelný, možná trochu nudný, ale stabilní. Teď jsem byla rozvedená, vyhořelá učitelka, která čím dál častěji záviděla svým studentům jejich lehkomyslnost a víru, že všechno teprve začíná. Já měla spíš pocit, že všechno už mám za sebou...
Potkala jsem svou dávnou lásku
Na dovolenou v Itálii jsem vyrazila impulzivně, po třech sklenkách vína a jedné probdělé noci. Last minute letenka a žádné velké plány. Měla to být první dovolená, na kterou pojedu sama. Chtěla jsem se ztratit někde, kde mě nikdo nezná, kde se na mě nikdo nedívá s lítostí.
Jenže hned první večer, když jsem seděla u stolečku na terase malého hotelu, ke mně přišel Honza. Kluk, který na střední lámal srdce nejen spolužačkám, ale i učitelkám. Ten Honza, co zmizel z mého života a zůstala po něm jen vzpomínka na letní procházky a jeden polibek ukradený na školním výletě.
„Kláro? To jsi vážně ty?“ zeptal se nevěřícně.
A když se usmál, najednou jsem se znovu cítila jako ta sedmnáctiletá holka s ruměncem na tváři. „Honzo... To snad není možné,“ usmála jsem se. Srdce mi bušilo jako splašené.
Bylo to jako sen
Sedli jsme si k jednomu stolku, pili jsme víno a smáli se tomu, jak moc jsme se změnili. Povídali jsme si o střední škole, o tom, co jsme dělali pak. Nevím, jestli to bylo vínem, Itálií, nebo tím, jak se na mě díval, ale něco ve mně se znovu probudilo. Začala jsem věřit, že život možná opravdu dává druhé šance.
Ty dva dny, které jsme spolu strávili, byly jako sen. Bloumali jsme podél moře a úzkými uličkami provoněnými grilovanými mořskými plody. Smáli jsme se jako děti. Dominik mi vyprávěl o svých služebních cestách do Itálie, o práci, o tom, jak ho život donutil dělat věci, které vlastně nikdy nechtěl. „Někdy mám pocit, že můj život je jen jedna velká povinnost,“ řekl, když jsme seděli na pláži s lahví vína. „Dělám, co musím, ne co chci. Ale tady... teď... se cítím svobodný.“
„Já taky...“ odpověděla jsem a užívala jsem si, jak mi něžně stiskl ruku.
Milovali jsme se
Ten večer jsme se spolu poprvé vyspali. Pak jsme leželi v objetí a povídali jsme si. Říkal, že lituje, že po škole nebojoval o nás dva. Že všechno mohlo být jinak. A já mu věřila.
„Přemýšlíš někdy, co by se stalo, kdybychom tehdy zůstali spolu?“ zeptala jsem se tiše a hladila ho po paži.
„Často nad tím přemýšlím... Nevím, co bude, až se vrátíme. Ale jedno vím jistě – už tě nechci znovu ztratit.“
Když to řekl, byla jsem v sedmém nebi. Nepamatovala jsem si, kdy se mnou naposledy někdo mluvil s takovým chvěním v hlase. Dřív jsem snila o tom, že mě někdo bude takhle milovat. A v tu chvíli jsem věřila, že po měsících smutku a rezignace jsem dostala druhou šanci.
Začali jsme plánovat. Mluvili jsme o tom, že se po návratu do Čech zase uvidíme. Že možná jednou vyrazíme někam společně na delší dobu. Ptal se, jestli bych neuvažovala o změně práce, jestli už nemám školy a věčných reforem plné zuby. A já říkala, že kdyby mě někdo držel za ruku, klidně bych všechno nechala být a začala znovu někde jinde...
Zklamal mě
Honza druhý den odletěl domů. Hotel jsem měla zaplacený do konce týdne, tak jsem ještě zůstala, ale bez něj to nebylo ono. Nemohla jsem se dočkat, až se vrátím taky. Slíbili jsme si, že si hned zavoláme a setkáme se.
Uběhly dva dny, ale nic se nedělo. Honza se neozýval. Psala jsem mu a volala. Nejprve jsem se bála, pak jsem si začala vymýšlet omluvy, že třeba ztratil telefon. Ale každý den jsem cítila, jak se mi v břiše usazuje tvrdý uzlík smutku, který pořád roste.
Jednoho večera jsem si na sociální síti našla jeho profil. Na fotkách byl usměvavý Honza, s manželkou a dvěma dětmi. Fotka byla nahraná jen před pár dny. Dívala jsem se na tu fotku dlouho, protože mi to nějak nedocházelo. A pak už jsem jen tiše seděla. „Byla jsem jen úlet?“ ptala jsem se v duchu. „Lhal mi?“
Trvalo mi několik dní, než jsem se sebrala. Napsala jsem mu krátkou zprávu. Bez výčitek, bez hysterie. Zeptala jsem se přímo, jestli to se mnou myslel vážně. Odpověděl po dvou dnech, stroze a chladně: „Nechtěl jsem nikomu ublížit. Bylo to impulzivní. Všechno se vyvíjelo jinak, než jsem čekal. Věděl jsem, že to nemám dělat, ale nedokázal jsem si pomoct. Promiň.“
Využil mě
Zírala jsem na telefon a snažila se pochopit, co to znamená. Bylo to impulzivní? Chvilková rozkoš? Náhodná chyba, kterou je potřeba vymazat? Zavolala jsem mu, ale když to konečně zvedl, vlastně jsem nevěděla, co mu mám říct.
„Kláro, prostě... se to stalo,“ zašeptal a já to položila.
Všechno jsem pak vyprávěla své nejlepší kamarádce.
„Využil tě,“ řekla tvrdě.
„Ale já jsem tomu opravdu věřila,“ odpověděla jsem tiše.
„Věřila jsi, protože jsi chtěla věřit. Byla jsi sama, zraněná, potřebovala jsi něco, co ti vrátí pocit, že jsi pro někoho důležitá...“ dodala.
Možná měla pravdu a byla jsem jen naivní. Několik dní jsem nevycházela z domu. Pak jsem se vrátila do práce. K žákům, jejich hluku, každodenním starostem se známkami a chováním. Vytvářelo to iluzi, že je všechno zase normální. Ale já už jsem nebyla stejná. I když jsem se na své žáky usmívala, v sobě jsem nosila ten příběh jako třísku, kterou nejde vytáhnout zpod kůže...
Další příběhy ze života →
Anna (40): Chybí mi moje první láska. Přála bych si, aby mé děti měly jeho oči
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
Doporučené video
Související články
