Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Klára si z dětství nese bolestné vzpomínky. S hořkostí teď přihlíží, jak se její muž chová podobně jako její otec. Dává přednost synovi a dceru víceméně opomíjí. Klára se s ním kvůli tomu neustále dohaduje, ale bezvýsledně.
Na své dětství nevzpomínám ráda. Byla jsem jedna ze tří dětí a otec si všímal jen mých bratrů. Maminka měla spoustu práce a na řešení takových věcí neměla sílu. A tak jsem si z let, které mě měla formovat, odnesla hluboké šrámy na duši.
Moje dětství bylo plné křivd
Od mámy vím, že když jsem přišla na svět, táta z toho nebyl nadšený. Dokonce za mnou ani nepřijel do porodnice. Netrvalo dlouho a narodil se mi bratr a za další dva roky druhý. Otec si mě přestal všímat úplně. Veškerou pozornost věnoval jim. Chodil s nimi na led, učil je jezdit na kole a bral je do lesa na houby. Mě s sebou nikdy nevzal. Bruslit jsem se naučila až v dospělosti a jízdu na kole zvládla kolem desátých narozenin díky pomoci kamarádů. Kolo jsem si půjčovala, vlastní jsem nikdy neměla.
Každé narozeniny pro mě byly zklamáním. Obvykle jsem dostala ručníky nebo něco do výbavy, jako povlečení či utěrky. Mí bratři dostávali sportovní vybavení – lyže, kola, brusle. Já jsem vždy obdržela něco praktického. Také oblečení jsem dostávala výhradně praktické a funkční. Bratrům se kupovalo to, co se jim líbilo a co zrovna potřebovali. Navíc jsem se o ně musela o prázdninách starat, ohřívat jim obědy a hlídat je, když byli rodiče v práci.
Klára (47): Manžel je skvělý otec, ale doma se chová jako další dítě. Žvatlá a mluví v zdrobnělinách
Trauma cítím i v dospělosti
Když jsem dospěla a plně pochopila chování rodičů, bylo to pro mě obrovské zklamání. Z dětství si nesu nejedno trauma. Jakmile to bylo možné, odstěhovala jsem se. S bratry mám dnes dobrý vztah, vídáme se, i když oni ještě nemají vlastní rodiny a stále bydlí u rodičů. S rodiči se potkávám na rodinných oslavách a zhruba jednou za dva měsíce je s rodinou navštěvujeme. O vnoučata nejeví velký zájem, takže jim tato frekvence setkání vyhovuje.
Tehdy jsem si přísahala, že nikdy nedopustím, aby mé děti zažily rozdíly, s nimiž jsem bojovala já – ať už v materiálních věcech, přístupu nebo v rodičovské lásce. Snad stokrát jsem o tom vyprávěla svému manželovi Martinovi a ten mi sliboval, že naše výchova bude vždy spravedlivá. „Klárko, neboj se, to, co jsi prožila, bych nikdy nedopustil,“ ujišťoval mě a hladil po vlasech.
Ani moje rodina není bezchybná
Nejdříve se nám narodil syn David a po třech letech dcera Eliška. Za syna jsem od manžela dostala krásný zlatý náramek, za dceru kytici. Vnímala jsem ten rozdíl, ale nechtěla jsem to hrotit. Chápala jsem, že Martin o úplně malé děti nejevil velký zájem. Neuměl je pořádně pochovat a nevěděl si s nimi rady. Když byly Davidovi tři roky, začal s ním chodit bruslit, naučil ho jezdit na kole a chodili spolu do bazénu. Když do stejného věku dorostla Eliška, manžel se začal vymlouvat: „Klárko, ten holčičí svět je pro mě španělská vesnice. Nevím, co bych s ní dělal. Holky patří k holkám a kluci ke klukům, ne?“
A pak to začalo s dárky. Syn dostal k narozeninám nové kolo, dcera od něj obdržela plyšáka. Další rok to byly pro syna nové brusle a pro dceru plastová panenka. Viděla jsem rudě. Vracelo se mi mé vlastní dětství. Byla jsem zklamaná, že manžel porušil slib. Naše hádky se staly častějšími.
„Proboha, Kláro, co ode mě chceš? Peníze nosím, o děti se starám, tebe hýčkám. Já to s holkami prostě neumím. Stojím v hračkářství a nevím, co jí mám koupit, tak vezmu něco růžového. Elišku mám rád stejně jako Davida. To přece víš. Tak to prosím tě nedramatizuj,“ slyšela jsem od Martina pořád dokola. Přesto se snažím ozvat pokaždé, když vidím ten nespravedlivý přístup. Nechci, aby to jednoho dne skončilo rozvodem.
Názor vztahové terapeutky
V tomhle příběhu nejde „jen“ o dárky nebo o to, kdo s kým chodí bruslit. Kláře se znovu otevírá stará zkušenost: být v rodině přítomná, ale neviděná. Když vidí, že manžel přirozeně investuje čas, zážitky i „symbolickou hodnotu“ do syna a dceru odbyde něčím náhodným, její nervový systém to čte jako opakování dávného vzorce. Proto jí nestačí věta „mám je rád stejně“ – protože láska se v dětském světě nepozná podle proklamace, ale podle času, zájmu a konkrétních činů.
Martinův postoj působí spíš jako směs stereotypu a úniku před nepohodlím: „holčičí svět je pro mě španělská vesnice“. To není osud, ale přiznání nejistoty – a teď jde o to, jestli to vezme jako výzvu učit se, nebo jako omluvu nic neměnit. Jeho bagatelizace („nedramatizuj“) a převod na výkon („peníze nosím“) Kláru zraňuje dvojitě: jako partnerku shazuje v jejím prožívání a jako matku nechává dceru v riziku tichého sdělení „s tebou je to složitější, nejsi tak zajímavá“.
Doporučení: přesunout boj z hádek nad jednotlivostmi do jasného rámce a dohody. Klára potřebuje říct nahlas, že spravedlivý, viditelný vztah k oběma dětem je pro ni nepřekročitelná hodnota – ne „její hysterie“. A zároveň to konkretizovat: Martin nepotřebuje rozumět panenkám. Potřebuje mít s Eliškou pravidelný, předvídatelný čas jen pro ně dva (1× týdně), a to v aktivitě, která je jejich – klidně sport, výlet, vaření, lego, cokoliv. Důležité je, aby to nebylo nárazové a aby to neorganizovala Klára, jinak se z něj nestane skutečný subjekt vztahu.
U darů a investic je dobré zavést jednoduché pravidlo (společná dohoda či rozpočet, rovnováha v „hodnotě“ a přemýšlení podle zájmů dítěte, ne podle barvy). Ne kvůli materialismu, ale kvůli symbolice: dárek je pro dítě otisk toho, že na něj rodič myslí a zná ho.
Současně je užitečné, aby Klára pracovala se svou aktivací: její zlost je pochopitelná, ale když se spustí „včera je dnes“, Martin se snadno zatvrdí a začne se bránit. Pomáhá domluvit si klidný rozhovor mimo konfliktní situace: „Když vidím rozdíly, cítím paniku a smutek. Bojím se o Elišku. Potřebuju, abys to vzal vážně a změnil konkrétní věci.“ Pak je potřeba stanovit jasné, měřitelné kroky.
Pokud Martin dál zůstane u „nedramatizuj“, je na místě párová terapie – ne jako trest, ale jako prostor, kde se dá rozplést jeho vyhýbání se vztahové odpovědnosti a Klářina zraněná citlivost na opakování. Klára má dobrý kompas: teď jde o to, aby se z něj nestal nekonečný konflikt, ale konkrétní, ochranné nastavení rodiny – hlavně kvůli Elišce.
Mgr. Zuzana Steigerwaldová, psychoterapeutka působící na online psychoterapeutické platformě Hedepy. Cílem platformy je usnadnit pomocí technologií cestu ke kvalitní psychoterapii každému, kdo o ni projeví zájem, a to prostřednictvím certifikovaných odborníků s terapeutickým výcvikem. Více info zde.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
