Klára (39): Kvůli vztahu jsem ztratila sama sebe. Ukončila jsem ho, abych dosáhla svých snů

Na střední škole jsem byla ta, co počítala všechno zpaměti, rychleji než kalkulačka. Učitelé mě posílali na soutěže, spolužáci si ke mně chodili opisovat, rodiče byli pyšní. Všichni říkali, že mám dar a že to dotáhnu daleko. A já si to taky myslela. Matematika mi dávala smysl, byla v ní logika, řád, jistota. Věděla jsem, že tohle je moje cesta.

Mohlo by Vás zajímat:

Evelína (31): Můj přítel je chytrý a hezký, ale má jednu zásadní vadu. Nutí mě to přemýšlet o našem vztahu

Zamilovala jsem se poprvé

Na vysokou jsem se dostala bez problémů. První semestr byl náročný, ale zvládala jsem. Dokonce mě to bavilo ještě víc než dřív. A pak jsem potkala jeho. Nepřišlo to nijak dramaticky. Seděl vedle mě v posluchárně, jednou mi podržel dveře, pak jsme spolu dělali úkol. A najednou jsme byli pořád spolu.

Byla jsem zamilovaná poprvé. Ne taková ta školní poblázněnost, ale opravdová, fyzická, všepohlcující láska. Přestala jsem mít chuť trávit večery nad skripty. Začali jsme spolu bydlet. Vařili jsme, chodili ven, občas jsme se prostě jen váleli a nic nedělali. A já si říkala, že takhle nějak vypadá štěstí.

Jenže já jsem se měnila, hlavně můj přístup ke škole. V přednáškách jsem přestávala dávat pozor. Neuměla jsem se soustředit. U testů jsem dělala chyby, které bych před rokem neudělala ani v polospánku. Všechno mi začalo připadat rozmazané, rozkolísané. Přestala jsem věřit vlastnímu úsudku. A hlavně – přestala jsem věřit sama sobě.

Mohlo by Vás zajímat:

Renata (43): Celý život jsem si myslela, že jsem divná, protože mi žádný vztah nefungoval. Jeden večer mi ale ukázal novou cestu

Dlouho jsem si to nechtěla přiznat

Dlouho jsem to házela na únavu. Na to, že si mozek zvyká na nové tempo. Jenže když jsem se jednou na konzultaci totálně ztrapnila před profesorem, došlo mi, že to není jen dočasné. Byla jsem mimo. Matematika mi najednou připadala jako cizí jazyk. Nedokázala jsem se do ní dostat. A co hůř, nedokázala jsem se k ní ani přinutit.

Tehdy jsem to poprvé vyslovila nahlas. Sama sobě. „Můj vztah ze mě dělá horší matematičku.“ Moje hlava přepnula do režimu, kdy bylo důležité jen to, jestli máme doma máslo, co si obleču na večer a jak dlouho se budeme líbat. Nešlo to skloubit. Ne ve mně. Byla jsem buď zamilovaná, nebo chytrá. Ne obojí zároveň.

Mohlo by Vás zajímat:

Sára (25): Přítel mě požádal o ruku, ale já ho odmítla. Dala jsem přednost svému snu a nelituji

Svého rozhodnutí nelituji

Rozešla jsem se s ním. Bez velkého dramatu. Jen jsem mu řekla, že musím být sama, že chci něco dokázat. Hádali jsme se, plakal a přesvědčoval mě, ale já jsem věděla: „Pokud zůstaneme spolu, budu se starat o tebe, možná naše děti a nikdy nedosáhnu toho, co bych chtěla.“ Od té doby jsem už nikoho neměla. Ne proto, že bych nemohla. Ale protože jsem se nechtěla vrátit zpátky tam, kde jsem ztratila sama sebe.

Dneska mám doktorát, pracuju ve výzkumu, učím. Dělám to, co jsem si vysnila. A občas si na něj vzpomenu. Na ten pocit, jaké to bylo, když jsem s někým usínala. Ale nikdy jsem nelitovala. Protože vím, že bez toho rozhodnutí bych tu dneska neseděla. Možná bych byla šťastná jinak. Ale ne tímhle způsobem. A ten je pro mě nejdůležitější.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Gabriela (40): Rozvod nemusí vždy znamenat konec všech nadějí. Mně nakonec přinesl nečekaný úspěch

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].