Facebook
Instagram
Alice si s otcem volala vždy v neděli v sedm hodin večer. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby Alici jednu neděli v obvyklý čas nevolal táta poté, co zemřel.
Pocházím z obyčejné rodiny, v níž se oba rodiče ještě nedávno těšili dobrému zdraví. Jen z táty jsem občas měla pocit, jako by stárl trošku rychleji.
Nedělní hovory byly náš letitý rituál
Můj otec nikdy nevydržel dlouho odpočívat. Měli s mamkou dům se zahradou, která vyžadovala neustálou péči. Táta ji měl jako koníčka, takže mu nikdy nedělalo problém vzít do ruky sekačku nebo lopatu. Bylo jedno, jestli je venku zrovna čtyřicet stupňů ve stínu nebo padají trakaře.
Já už sice léta u rodičů nebydlím, ale kdykoli jsme tam s manželem přijeli, scénář byl vždycky stejný. Skoro násilím jsme museli tátu tahat ze zahrady, aby se nám věnoval. Mamka na něj vždycky volala: „No tak, taťko, pojď domů, přijeli mladý, tráva ti neuteče.“ Táta něco zabručel a stejně přišel za další hodinu. Věděla jsem, jak moc ho to baví.
Za rodiči jsem jezdila jednou měsíčně. Jinak mi táta pravidelně volal každou neděli v sedm hodin večer. Vždycky ho zajímalo, jak se mám a zda mě něco netrápí. Nikdy se za poslední roky nestalo, že bych volala já jemu. Vždycky mi zazvonil telefon ve stejný čas. Bylo to už letitý rituál.
Táta mi naznačil, že umírá
Jenže poslední dobou se se mnou dělo něco zvláštního. Začala jsem mít velmi neklidné spaní a v noci jsem se budila vždy ve stejný čas. Pokaždé jsem si sedla na postel, podívala se na hodiny a do minuty zase ulehla. Manžel si myslel, že jsem unavená a beru si toho moc v práci. Ale já jsem cítila, že za tím bude něco víc.
Mělo to nějakou spojitost s tátou. Věděla jsem to. Byl to intenzivní pocit, který jsem neměla šanci nikomu vysvětlit. Při další návštěvě rodičů jsem se šla s tátou projít k řece. Byl zahleděný do dáli a skoro nepromluvil. On, který byl vždy tak výřečný. Až když jsme došli na konec cesty, mi řekl: „Už se to blíží. Vím to, cítím to. Matce nic neříkej, jen se o ni postarej.“
„Co se blíží? O čem to mluvíš?“ ptala jsem se vyděšeně. Podíval se mi hluboko do očí a já jsem věděla, o čem mluví. Začaly mi téct slzy. Sotva jsem se chtěla na něco zeptat, prstem mi zakryl ústa a udělal gesto, že otázky jsou zbytečné. Než jsme se vrátili domů, řekl: „Mám tě moc rád. Netrap se tím.“ Měla jsem v hlavě chaos.
Volal, aby mi oznámil, že zemřel
Odjela jsem domů ponořená do těch nejčernějších myšlenek. Od teď se mám bát, kdy táta zemře? Tak to myslel? Jak to ví, že umře? Je nemocný? Ptala jsem se v autě sama sebe. To byl pátek večer. Čekala jsem v neděli na hovor od táty a doufala jsem, že bude tak pozitivní jako vždycky. Už od nedělního rána jsem se cítila nesvá.
Ráno jsem si zapomněla zapnout zvonění. Večer jsem seděla v pokoji a přešívala jsem si šaty. Telefon jsem měla položený v kuchyni. I když nezvonil, uvnitř jsem najednou cítila, že mi volá táta. Šla jsem k telefonu. Volalo mi skryté číslo. Zvedla jsem to a na druhé straně se ozval tátův hlas: „Mám tě moc rád, zlatíčko. Už je po všem. Postarej se o matku.“
Hovor se sám ukončil. Druhý den ráno volala máma, že táta večer v šest hodin zemřel. Bylo to divné, protože náš hovor se uskutečnil přesně v sedm hodin jako obvykle…
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
