Facebook
Instagram
Když Františce zemřel v úctyhodných osmnácti letech její milovaný pejsek Bruno, zhroutil se jí svět. Ztratila totiž přítele, který ji doprovázel na každém kroku a dělal milou společnost. Pohřbili ho tedy s rodiči u sebe na zahradě.
Bruna jsem dostala jako dárek k sedmým narozeninám. Psa jsem vždycky chtěla, až jednoho dne rodiče usoudili, že mi přání splní. Stal se mým nejvěrnějším parťákem.
Doprovázel mě každé ráno na autobus
Tím, že jsme bydleli na vesnici, měl Bruno spoustu možností, jak se vyřádit. Když jsme šli na houby, s chutí nás doprovázel. Jakmile nějakou našel, začal vesele štěkat.
Byl velmi bystrý a učenlivý, zároveň milující a věrný. Já se nepovažovala za jeho paničku, ale kamarádku. Dokonce mě ráno jako správný gentleman doprovázel na autobus do školy. Počkal, než nastoupím, a pak se teprve vrátil domů. Podlezl plot a čekal, až se zase objevím.
Lidé z vesnice ho znali jako dobráka od kosti, který každého zdravil štěkotem. Nebyl to zkrátka obyčejný pes. Měl v sobě něco zvláštního. Jednou se nám kolem domu motal podivný člověk. Bruno zbystřil a s neutichajícím štěkotem došel pro mého tátu. Ten vyběhl na zahradu a muže vyhnal.
Tu noc se přišel rozloučit
Bruna jsme všichni milovali. I mamka, která roky brojila proti tomu, abychom měli psa. Já jsem měla pocit, že mi nahrazuje sourozence. Naslouchal mi, hráli jsme si spolu. Byl to prostě můj mazlík. Ovšem i na něm se po čase začalo projevovat stáří. Zlobily ho zadní nohy. Byl přece jen většího vzrůstu a dost těžkopádný.
Jednoho dne už za mnou nevyšel ani do patra. Věděla jsem, že je zle. I když už jsem byla skoro dospělá, brečela jsem jako malá holka. Když přestal i žrát a pít, museli jsme se připravit na nejhorší.
Než zemřel, přišel se se mnou rozloučit. Horko těžko se za mnou vyplazil do patra. Položil mi hlavu na postel a nechal se drbat. Přitáhla jsem ho k sobě a nechala jsem ho tam ležet celou noc. Ráno už nedýchal. Strašně mě to zdrtilo. Ztráta němé tváře někdy bolí stejně, jako když zemře milovaná osoba. Shodli jsme se jako rodina na tom, že Bruna pohřbíme na zahradě. Táta vykopal obří jámu, kam jsme ho uložili.
Jsem přesvědčená, že mě jeho duch zachránil
Pár dní po Brunově smrti jsem jednou v noci zaslechla štěkot. Byl mi povědomý. Vykoukla jsem z okna, ale žádného psa jsem neviděla. Přitom bych dala ruku do ohně za to, že jsem slyšela Bruna. Smutek s vámi udělá ledacos. Sama sebe jsem uklidnila tím, že se mi to jen zdálo.
Jenže k ránu jsem to zaslechla znovu. A to přímo z kuchyně, kde přes den Bruno lehával. Běžela jsem tam s velikým očekáváním. Jistěže tam nebyl.
Aby toho nebylo málo, za pár dní se mi přihodila další zvláštní věc. Když jsem se jednou v ponurý večer vracela domů z práce, zaslechla jsem za sebou kroky. Dostala jsem strach. Současně jsem ale slyšela i ťapání vedle levé nohy. Znělo to jako psí tlapky. Když se lidské kroky přiblížily, začala jsem propadat panice. Vtom se mi od nohy ozvalo hrůzostrašné vrčení. Kroky, co šly za mnou, jako mávnutím kouzelného proutku zmizely. Jsem přesvědčená, že mě Bruno i nadále chrání.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
