Facebook
Instagram
Alžbětě se podařilo nasadit ve sportu tempo, díky kterému zhubla a zpevnila si tělo. Jenomže už je na cvičení závislá. Přes švihadlo skáče klidně i v noci.
Celé moje hubnutí bylo hlavně o odhodlání. Jak jsem konečně začala a pracovala na sobě dva týdny, už mě to nepustilo. Díky viditelným výsledkům jsem měla ze sportu radost. Jenže jakmile jsem měla jediný den bez pohybu, cítila jsem se mizerně.
Začala jsem běhat s kamarádkou
„Bětko, pojď se mnou běhat, samotná se nedokopu,“ přemlouvala mě Žaneta (27) k pohybu. Věděla jsem, že to mám stejně. Chystám se začít cvičit už roky. Vždycky to ztroskotalo po prvním týdnu. Domluvily jsme se na sedmou ráno a každý den jsme se vzájemně podpořily. Kolikrát jsem se dokopala ven jen proto, aby na mě kamarádka nečekala a já nebyla za zrádkyni.
Po dvou bolestivých týdnech jsem si všimla prvních výsledků a mnohem lepší nálady. Přidala jsem odpolední pilates nebo posilování, o víkendu jsem místo odpočinku alespoň plavala. Za pár měsíců už mě všichni chválili, jak skvěle vypadám. To mi dělalo moc dobře, pochvaly miluju už od dětství.
„To bych každý den nedala,“ říkala mi kolegyně. Já už bych to naopak nedala bez cvičení. Nezdravé potraviny šly automaticky stranou, bylo by mi líto se jimi cpát, když každý den tak dřu. Po roce jsem věřila, že jde o můj nový životní styl a ne nějakou momentální libůstku. Žaneta už se mnou neběhala, měla jsem svižnější tempo...
Vlastního narozeninového dortu jsem se ani nedotkla
Moje máma mi k narozeninám upekla dort, který jsem kdysi měla hrozně ráda. Na oslavě jsem si kousek nandala na talíř, ale hned jsem ho někam nenápadně odložila. Nedokázala jsem ho sníst, už se mi nechtělo cpát se znovu sladkostmi. Tolik jsem se bála pověstného jojo efektu. Máma si všimla, že dort nejím, ale naštěstí to nekomentovala nahlas. Cítila jsem, jak si starostlivě prohlíží moje pohublé a svalnaté ruce.
V práci zase kolegyně přinesla na rozloučenou koblihy. Ani tehdy jsem si nedala. Ostatní k tomu měli poznámky, že si to přeci můžu dovolit. Nechápali, že je to přesně naopak. Jakmile bych si dala koblížek, kdo ví, možná bych pak snědla celou cukrárnu.
„A to si už nikdy nedáš nic dobrýho?“ ptala se naše recepční. „Ráno jsem měla kaši s fíkama a banánama...“ namítla jsem a ona se na mě jen vyděšeně usmála. Pochopila jsem, že když neudělám výjimku ani ve společnosti, lidi se o mě budou bát. Nebo mě začnou pomlouvat, že mám anorexii. A tak jsem si na svatbě své kamarádky dala velký kus dortu a ještě se u toho vyfotila. Doma jsem pak v noci skákala dvacet minut přes švihadlo, načež na mě bouchala sousedka násadkou na koště.
Bez pohybu se necítím dobře
Ať už jsem na návštěvě u rodičů, u kámošky na chalupě nebo na dovolené, musím se proběhnout nebo si aspoň hodinku zacvičit. Lidi si klepou na čelo a já někdy taky. Jenže když jediný den proválím, zaplaví mě výčitky. Začnu nesnášet svoje tělo a všechno mě rozbolí.
Možná to není v pořádku, ale nic na tom nechci měnit. Pohyb je zdravý a já se nemusím nikomu ospravedlňovat. Zatím nejhorší chvíle nastaly, když jsem byla nemocná a musela odpočívat. Cítila jsem se pod psa. Lepší je být závislá na pohybu než na sladkostech...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
