Facebook
Instagram
Bára moc často vlakem necestuje. Dává přednost autu, ale jednoho dne neměla jinou možnost a čekala ji čtyřhodinová cesta vlakem. Byla nachystaná a měla s sebou notebook, aby si cestu zpříjemnila filmem, to ovšem netušila, že jí jedna jízda změní život.
Přiznávám se, že vlakem nerada cestuji. Před lety jsem totiž nastoupila do špatného a horko těžko po cestě vysvětlovala průvodčímu, že to bylo omylem. Navíc jsem se nedostala včas tam, kam jsem potřebovala, proto jsem si pořídila auto a na to moje ježdění do druhého města to bylo ideální.
Jenže jednoho dne jsem se musela dostat do Prahy na vyšetření a bála jsem se takovou dálku jet autem. Koupila jsem si proto místenku na vlak a druhý den jela. Po vyšetření jsem se procházela městem, a když se blížil čas odjezdu, našla jsem si správné nástupiště a posadila se do vagónu.
Čtyřhodinová jízda
Vlak byl plný a do toho mi volala mamka a ptala se, jak dopadlo vyšetření, tak jsem jí všechno řekla a měla jsem ruku před pusou, aby mě nebylo tolik slyšet. Mluvily jsme spolu dlouho, a jak to zavěsila, chtěla jsem si konečně užít svou nachystanou komedii. Měla jsem před sebou dlouhou cestu.
Zhruba po hodině se vlak vyprázdnil o polovinu lidí a já si mohla udělat trochu pohodlí. Když se ke mně zničehonic naklonil starší pán, který seděl naproti. „Promiňte, já vás musím oslovit,“ řekl a já si sundala sluchátka. Začal povídat, že hledá komunikativní lidi a já ho zaujala. „Já vás celou dobu sleduji,“ dodal a ve mně trochu zatrnulo. Lichotil mi, jak se dobře vyjadřuji, že mám výbornou slovní zásobu a příjemný hlas. Nechtělo se mi s ním mluvit, byla jsem unavená, navíc nemám ráda podobné vnucování, ale on vytáhl telefon a začal mi ukazovat, kolik si vydělal za poslední týden, kolik za měsíc a chlubil se, že je špička v oboru u nás i na Slovensku a hledá přesně takové typy, jako jsem já.
Dostala jsem strach
Chtěla jsem si přesednout, ale blížili jsme se do velkého města a bylo mi jasné, že nastoupí noví cestující. Navíc mám strach konfrontovat lidi, a tak jsem mu naslouchala v domnění, že se vypovídá a nechá mě být. Trvalo to dlouho, pak se zvedl a sedl si vedle mě, aby mi něco ukázal na mobilu. V tu chvíli jsem dostala strach, a jak se svou nohou začal třít o tu mou, vyskočila jsem a řekla, že musím na záchod. Začala jsem si balit notebook a on ho chytl, že mi ho pohlídá. Vyškubla jsem mu ho z ruky a rozhodla se, že vystoupím ven, jenže, jak jsem se v uličce ohlédla, viděla jsem, že jde za mnou.
Najednou mi do oka padl jeden mladý chlap, který seděl sám. Rychle jsem si k němu sedla a poprosila ho o pomoc. A pak jsem jen žasla, jak se zachoval. Okamžitě si stoupnul a šel proti němu. Důrazně mu řekl, že jestli mě nenechá na pokoji, tak zavolá policii a oni si ho převezmou v příští stanici. A ono to zabralo. Já jsem se trochu klepala a děkovala a nakonec jsme zjistili, že jedeme do stejného města a dokonce jsme chodili na stejnou školu, akorát že on maturoval o tři roky dříve. Za pár dní jsme si dali rande a teď už to jsou tři roky, co jsme spolu. Honza mě požádal o ruku, a když jedu vlakem, tak jedině s ním.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Pokud máte i vy zkušenost, která vás zasáhla, a chtěli byste se s ní svěřit, napište na redakce@lifee.cz.
