Facebook
Instagram
Barbora si chtěla udělat radost a objednala se na profesionální focení aktů. Nejlepší fotky si zarámovala a pověsila na zeď v obýváku. Reakce blízkých bere s nadhledem, přesto kroutí hlavou nad lidskou závistí a snahou moralizovat.
Věděla jsem, že moje akty na zdi upoutají pozornost každé návštěvy. Chtěla jsem znát názor přátel i rodiny, ale nejednou jsem se dostala do nesmyslných debat. Obrázky mého těla většinu lidí naštvaly. Já si ale myslím, že problém je v jejich hlavách.
Po padesátce jsem se konečně cítila dobře
Věřím, že všechno je v hlavě. I pohled na naše vlastní tělo. Určitě nejsem tak štíhlá a ohebná jako ve dvaceti, přesto se cítím mnohem lépe. Žiju zdravě, hýbu se, ale hlavně už se s nikým neporovnávám. Ve dvaceti jsem si na sebe pomalu nevzala sukni, dnes se tomu musím smát. Po tolika životních karambolech a sem tam nějaké nemoci svoje tělo beru jako chrám.
Od dětství nám vtloukají do hlav představu o dokonalosti, jen nám někdo jaksi zapomněl říct, že jsme dokonalí sami o sobě. Cítit se dobře a svobodně je základ, kterého nedosáhne ten, kdo jen hledá chyby na sobě i ostatních. Od dětství jsme se posmívali komukoliv, kdo vyčníval. A já se v dospělosti musela tento hloupý nešvar vyloženě odnaučit.
Moji pohodu a sebevědomí mi okolí schvaluje, ale jakmile dojde na nahotu, pomalu berou do rukou bibli a kříž. Po padesátce jsem se rozhodla nafotit profesionální akty. Byl to můj dávný sen. Dopadlo to moc krásně, vkusně a abych byla konkrétní – ani na jediné fotce není žádný explicitní detail. Přesto z toho čiší ženská energie a já se na výsledek nemůžu vynadívat.
Kamarádka by na to neměla odvahu
„No teda, Báro, já se úplně lekla! Kdo to fotil, snad nějaká ženská...“ smála se nervózně moje kamarádka Lenka (54), když poprvé uviděla ty fotky. Její poznámka mě zaujala. Nahou mě za celý život viděla spousta doktorů, tedy chlapů, ale nechala jsem to být. „Já bych neměla odvahu, už nejsem nejmladší,“ připustila Lenka po sklence vína a zdálo se mi, že je pořád na rozpacích. Řekla jsem jí, že jsme se narodili nazí a pravděpodobně budeme nazí i po smrti. A přijde mi divné v určitém věku říct: „Tak a teď to zakryj, ať nikoho nepohoršíš.“
Kamarádka sice souhlasila, ale pak jsem se dozvěděla, že mě v naší dámské partičce tak trochu pomluvila. Prý jsem excentrická a hledám možnosti, jak se předvádět. Bylo mi líto, že mi to neřekla do očí, klidně bych se jí pokusila názor rozmluvit. Chápu její rozčilení, má to co dělat s jejím vlastním nepřijetím stárnutí.
Pánové nešetřili chválou a tím myslím i rodinu. Děda mi vysekl poklonu a řekl, že mám zadek po babičce. Mladší sestra mi však oznámila, že od určitého věku by měla ženská zachovat důstojnost. Zajímalo by mě, co přesně je na nahotě nedůstojné.
Měli bychom přestat závidět a soudit
Jak jsem pochopila, v určitém věku (každý si dosadí číslo, které ho osobně děsí), by měla žena odejít do ústraní a navléknout si nějaký nenápadný hábit. A tu, která se nepřizpůsobí, bychom měli s opovržením odsoudit. Možná už ale nechceme, aby svět patřil jen mladým a krásným. Možná chceme, aby se něco ve společnosti změnilo, ale sami se bojíme udělat ten první statečný krok – přestat závidět a soudit.
Já svými fotkami ráda konfrontuji návštěvy všeho druhu. Bývalý přítel trval na tom, že musí ze zdi zmizet, jinak odejde. Přesto neztrácím naději, protože moje dvacetiletá dcera jen uznale hvízdla a ukázala palec nahoru. Třeba se s další generací přílišná upjatost vytratí.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
