Facebook
Instagram
Simona byla odmalička „problémová“ a párkrát ji přistihli u drobných krádeží. Kleptomanii začala doopravdy řešit až v dospělosti. Nikdy se jí vlastně nezbavila, jen se naučila rozumně s ní zacházet.
Vždy jsem měla silnou potřebu přivlastnit si něco cizího. Nejtěžší bylo přiznat si to a naučit se v tom chodit. Terapie nezabrala, raději si poradím sama tak, abych nezpůsobila moc škod.
Začalo to už ve školce
První krádež si pamatuji přesně. Kamarádka přinesla do školky sadu miniaturních panenek a k nim několik domečků. Srdce se mi nad tou nádherou rozbušilo, sama jsem měla sotva jednu panenku Barbie. Všechny holčičky závistivě přihlížely, já se rozhodla zajít dál. Jednu maličkou panenku jsem si nenápadně uzmula.
Byla jsem na svůj věk mazaná. Hračku jsem schovala pod koberec, aby ji nikdo nenašel. Celá třída včetně paní učitelky panenku hledala až do odpoledne. Ve školce jsem zůstávala mezi posledními a před odchodem jsem si panenku vzala do kapsy.
Máma ji pak našla, pěkně mi nařezala a nakázala, že ji musím vrátit. Byla jsem pekelně naštvaná, ale hračku vrátila. Svědomí mě netížilo, naopak, celá záležitost mě ohromně bavila. Nedlouho poté jsem v obchodě ukradla bonbóny. Mohla jsem si je koupit za pár drobných, to by ale nebyla taková zábava.
Na střední škole jsem už kradla běžně
V pubertě jsem už uměla stříhat cedulky v obchodě nebo si bez mrknutí oka házet vzorky voňavek do kabelky. Málokdy mě přistihli. A pokud ano, uměla jsem předstírat pláč, v nejhorším případě si mě musel vyzvednout táta. Vzhledem k tomu, že mě považovali za zlobivé dítě a měla jsem špatné známky, předávali mě rovnou k psycholožce.
„Já už se s tebou zlobit nebudu, rosteš pro kriminál,“ slýchala jsem doma každý den. Psycholožku velmi zajímaly vztahy v naší rodině. Řekla mi, že nemám vybudovaný láskyplný vztah k rodičům. Nedivila jsem se, doma to byl samý křik a příkazy. Krást mě bavilo, měla jsem v tu chvíli věci pod kontrolou.
Připadala jsem si jako nějaká superhrdinka. Chápu, že z pohledu dospělého to zní směšně. I já dospěla a moje „úchylka“ mi překážela. Moc dobře jsem věděla, že jde o zločin a snažila jsem se touhu krást ukočírovat. Obchody už pro mě byly tabu. Někdy jsem ale potřebovala ukrást jakoukoliv maličkost, i kdybych ji měla třeba po týdnu vrátit.
Ukradla jsem vzácnou sošku
Z kleptomanie jsem se úplně nevyléčila a občas si musím „ulevit“. Přesně takhle jsem u přítele na chalupě sebrala malou dřevěnou sošku. Pak se ukázalo, že šlo o velkou vzácnost. Jeho máti chtěla dokonce volat policii. Dalo mi dost práce, abych sošku nenápadně vrátila zpátky.
Poslední zkušenost mě vyděsila, kvůli prkotině jsem mohla mít pořádný průšvih. Už si dávám větší pozor a občas si „udělám radost“ třeba jen mýdlem nebo kancelářskými potřebami.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
