Facebook
Instagram
Když Darkovi zemřel táta, hodně se změnilo. Jeho mamka byla velmi smutná a psi jako kdyby ztratili chuť žít. Jedno ráno se psi nebývale radovali. Běželi k jabloni, kde otec za svého života sedával. Darek ho také spatřil, jak sedí na své lavičce. Díky tomu ví, že je táta pořád s ním.
Nikdy jsem si nepřipouštěl, že by mohly existovat duše zemřelých. Začal jsem si to přát až v době, kdy mi umřel táta. Pár měsíců po jeho smrti se stalo něco, co mě přesvědčilo, že duše mrtvých existují a nikam neodcházejí.
Po tátově smrti panoval v domě smutek
Táta sice neumřel za žádných tragických událostí, nebo při těžké nemoci. Byl zkrátka starý. Umřel ve věku osmdesáti let. A ještě ke všemu doma, což bylo jeho největší přání. V domě, kde jsem s našima vyrůstal, žiji dodnes. Je to obrovský barák tak pro tři rodiny. Mám zde vše, co potřebuji. A navíc je tu mamka.
Po otcově smrti jsem věděl, že nechci, aby zůstávala sama. Oni dva se milovali a otcův odchod ji ranil. Stejně tak naše psy, kteří byli otcovými miláčky. Vždycky s nimi sedával pod velikou jabloní, kterou máme na zahradě. Po jeho smrti jsem si na to místo nedokázal sednout. Bylo to příliš živé a bolestivé.
I psi se chovali jinak. Byli pořád někde zalezlí a spali. Radost z jejich očí vymizela. Už je nebavilo lítání na zahradě, nebo sbírání popadaných jablek. Jako kdyby s tátou odešel i kus z nich. V domě panoval smutek a žal. Pořád jsem přemýšlel nad tím, jak nás z toho dostat. Mamka tvrdila, že to chce zkrátka jen čas. To je všemocný lék, slibovala.
Táta seděl na své lavičce pod stromem i po smrti
A pak se stalo něco, co nás všechny probralo ze smutku. Bylo to tři měsíce po otcově smrti. Psi mě ráno natěšeně vítali v kuchyni. Všichni tři vrtěli ocásky a pořád na mě pobafávali. „Co vám je?" divil jsem se. Byl to nezvyk vidět je zase tak veselé. Marvin si stoupnul na zadní nohy a těma předníma se snažil otevřít dveře ven.
„Tak já vás pustím," řekl jsem jim a vzal za kliku. Vyletěli jako rakety a mazali k jabloni. Když jsem se zaposlouchal do jejich štěkotu, něco jsem v něm cítil. „Štěkají, jako když vítají tátu," pronesl jsem tiše. Nedalo mi to a šel jsem se za nimi podívat. Když jsem vyšel před dům a podíval se k jabloni, nevěřil jsem vlastním očím.
Táta seděl na své lavičce pod jabloní a drbal naše psy. Pootočil se ke mně a zamával, jako když žil. Gestem ruky ukázal, abych šel k němu. Položil jsem hrníček s kávou a nevěřícně šel k němu. Za zády jsem slyšel mamku, jak volá tátovo jméno. Rozeběhla se ze dveří tak rychle, že byla u něj dřív než já.
Tátova duše je pořád s námi
Doběhl jsem za nimi. Táta vypadal jako z páry. S mamkou jsme ho chtěli obejmout, ale sáhli jsme do prázdna. Nicméně při pohledu do jeho tváře jsem zase cítil ten hřejivý pocit na srdci. Mamka radostí plakala, psi štěkali a já? Já jsem si užíval ten moment, že vidím svého tátu. Byl to velmi silný okamžik. Obešel se beze slov, ale řekl mnoho.
Ukázal nám, že duše našeho taťky je pořád s námi. Už je to rok a půl. A i když k dalšímu setkání zatím nedošlo, my se zase radujeme. Psi se chovají jako před tátovou smrtí. Každé ráno štěkají vesele u jabloně a já vím, že ten táta tam někde prostě je.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Návod, jak si elegantně uvázat šálu: Naučte se čtyři nové způsoby, které vás stylově ochrání před zimou
Návod, jak si elegantně uvázat šálu: Naučte se čtyři nové způsoby, které vás stylově ochrání před zimou
Související články
