Facebook
Instagram
Karolína už od začátku vztahu cítila, že se Aleš doma nepředře. Doufala, že až budou mít jednou dítě, vzpamatuje se. Opak byl pravdou. Po narození syna už nedělal vůbec nic. Když mu řekla, jak se cítí, nevěřila vlastním uším. Jak zareagoval?
Když jsem si Aleše (37) brala, bylo to z lásky. Prostě a jednoduše jsem ho milovala. To, že si mě chce vzít zrovna někdo, jako je on, mi lichotilo.
Nenápadný lenivec
Brali jsme se, když mi bylo dvaadvacet, Aleš je o šest let starší. První roky našeho manželství probíhaly vcelku poklidně. Bylo sice rychle znát, že už se mi tak nedvoří a víc si ke mně dovolí, ale tak to asi funguje v každém vztahu.
Ruku na srdce, ani já už jsem nebyla ta naivní holka, jako když jsme se poznali. Rychle jsem prokoukla, že se doma zrovna nepředře a maskuje to za únavu. Já mám ráda klid, takže než abych se s ním hádala, proč nevynesl smetí, raději jsem to udělala sama. I přesto všechno jsem zatoužila po dítěti.
Doufala jsem, že až budeme mít dítě, bude mi více pomáhat, protože to zkrátka má tak být. Dělají to jiní, tak proč ne zrovna Aleš. Otěhotněla jsem docela rychle a před rokem se nám narodil syn Norbert. Když byl ještě miminko, nic velikého jsem po Alešovi nechtěla. Ze začátku je ta prvotní péče hlavně na matce.
Plnila jsem i roli otce
Když malý začal chodit a nebylo s ním tolik starostí, chtěla jsem, aby se Aleš více zapojil, aby ho klidně vykoupal sám nebo ho uložil do postýlky. Byl by to čas pro mě, abych si mohla dát horkou vanu nebo si zacvičit.
Kdo má děti, tak mi dá jistě za pravdu, že být s dítětem de facto od rána do večera je prostě na hlavu. Neznala jsem, co je přečíst si knížku, jít s kamarádkou do kina nebo se jen tak hodinu či dvě válet na gauči. Třeba zrovna tak, jako to dělá Aleš, zatímco já lítám kolem syna. Dítě je moje stejně jako jeho.
Jenže Aleš se chová nadřazeně. Působilo to tak, že já jsem žena a mojí úlohou je obětovat se celá svému dítěti, zatímco on vlastně žádné povinnosti vůči nám nemá. Postupně jsem začala ztrácet kamarádky, protože když šly večer na skleničku, mě Aleš nepustil. Nevěděl by si rady se synem.
Zpátky do pravěku
Mně také nikdo neradil, musela jsem mnoho situací zvládnout tak, jak to zrovna šlo. Aleš se ale dál chová tak, že on je ten na hraní a já na zbytek. Já našeho syna miluji, ale potřebuji také nějaký svůj prostor a klid. Když syn vstává celý týden v pět ráno, vstávám k němu já. Přitom Norbert potřebuje i tatínka.
Rozhodla jsem se, že to v sobě nebudu dusit a řeknu svoje pocity Alešovi. Základem spokojeného vztahu je komunikace. Zcela v klidu jsem se mu svěřila. Aleš mě odbyl slovy: „Ty jsi jeho matka. Představ si, že žijeme v pravěku. Já lovím zvěř, abychom měli co jíst, a ty se staráš o jeskyni a naše potomky. Pouze si to převeď do této doby, drahá.“ Naše debata byla u konce. Svůj prostor dostanu ve chvíli, kdy se syn odstěhuje. To možná odejdu také.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
