Facebook
Instagram
Kateřina se v životě bojí jedné věci, a to svatby. Má strach, že s ní vše hezké skončí. Už ji třikrát rušila. To, že posledního muže nechala stát u oltáře, si bude vyčítat do konce života. Byl totiž podle všeho tím pravým.
Jsem asi prokletá. Třikrát jsem zrušila svatbu. A to jen ze strachu a nejistoty, zda dělám dobře. Teď jsem téměř v polovině svého života a jsem sama. Bojím se, že jsem udělala obrovskou chybu.
Když dojde na svatbu, cuknu na poslední chvíli
Poprvé jsem se měla vdávat po tříleté známosti. Tehdy měl být mým manželem Jirka. Bylo mi dvacet tři. Svatbu už jsme měli domluvenou. Cukla jsem na poslední chvíli. Proč? Dostala jsem strach. Najednou jsem si nebyla jistá, že to chci. Všechno se zrušilo. Rodina se na mě zlobila. Jirka už mě nechtěl v životě vidět.
Tehdy jsem byla přesvědčená, že dělám dobře. Mamku jsem si sice dlouho usmiřovala, ale nakonec mě snad i pochopila. O několik let později jsem začala chodit s Tomášem. Nebylo na něm v zásadě nic špatně. Byl zabezpečený, sečtělý a o osm let starší než já. Máma pořád opakovala, že s ním bych stejnou chybu dělat neměla. Narážela na zrušenou svatbu s Jirkou.
Chodili jsme spolu devět let. Z toho jsme spolu čtyři roky bydleli. Když jednoho dne poklekl a požádal mě o ruku, dostavil se stejně nejistý pocit, jako kdysi. Nicméně v danou chvíli jsem řekla ano. Mamka se pořád ujišťovala, že tentokrát necuknu. Slibovala jsem, že svatba bude. Nakonec jsem ji zrušila skoro ve stejné fázi, jako tu předchozí.
Toho nejlepšího muže jsem nechala u oltáře
Tomáš mě označil za nemocného člověka. Matka mě odstřihla se slovy, ať se jdu léčit. Nemohla jsem si pomoci. Prostě jsem se na to necítila ani s Tomášem. Nešlo o něj, ale o ten pocit, že je svatba velmi zavazující. Byla jsem přesvědčená, že jakmile si někoho vezmu, už nic nezažiji. Pro nový začátek jsem se odstěhovala z města.
Usadila jsem se stovky kilometrů daleko. Našla si novou práci a pronajala menší byt. Po nějaké době jsem se seznámila s Jardou. Bylo mi tehdy 38. On byl jen o dva roky starší, jednou rozvedený a v péči měl třináctiletého syna. Život s ním byl pohodový. Přišlo mi, že není jako ostatní muži. Vážil si maličkostí, na ničem nelpěl.
I on přišel s žádostí o ruku. Věřila jsem, že to tentokrát dám. Že se usadím, zapustím kořeny a třeba ještě zplodíme dítě. Z Jardy jsem cítila, že mě skutečně miluje. Představoval to, co jsem hledala. Svatba se ale ani tak nekonala. Opět jsem zbaběle couvla a jeho nechala stát před oltářem. Chudák se z toho složil.
Svého rozhodnutí hořce lituji
Znovu jsem se stěhovala, abych smazala to, co jsem provedla. Už tři roky se mužům vyhýbám. Žádného si k sobě nepouštím. Důvod je jasný. Už nechci nikomu ublížit. Nemám ponětí, co to se mnou je. Proč se tak strašně bojím. Každopádně mi dochází, co jsem svými rozhodnutími způsobila. Jsem sama, nemám děti, nemám manžela.
Nemám vlastně nic. Když mi konečně došlo, jak obrovskou chybu jsem s Jardou udělala, bylo pozdě. Snažila jsem se s ním spojit a vše napravit. Odmítl mě. ,,Nikdo mě neranil tak jako ty. Nedá se to odpustit, i když tě mám pořád rád,“ zaznělo z jeho úst. Nemám mu to za zlé. Musím si udělat pořádek v hlavě a pak, jednoho dne, třeba i ze mě bude vdaná paní. Do té doby musím bojovat sama se sebou.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
