Facebook
Instagram
Blažena se bojí o svého syna. Honzovi je skoro čtyřicet, stále bydlí s rodiči a stará se o ně a o dům. Je to bezpochyby dobrý člověk a Blažena by si moc přála, aby si našel ženu. Jenže Honza nemá ani přátele.
S manželem Jaromírem (61) jsme ve věku, kdy jsme si mysleli, že už z nás budou prarodiče. Náš jediný syn Jan (37) se ale k ničemu takovému nemá. Přestože je to dobrý člověk, který vede klidný život, mám o něj strach.
Náš syn nám se vším pomáhá
Ve svých skoro čtyřiceti letech bydlí Honza stále s námi. Přispívá na domácnost, kterou nám svýma šikovnýma ručičkama pořád zvelebuje. Stará se o zahradu, která je naší chloubou. Jezdí nakupovat, nás s manželem vozí kamkoliv a kdykoliv. Je to vzorný syn, o tom žádná.
Možná právě to, jaký je, mě trápí. Nechodí se nikam bavit. Ještě tak před deseti lety zašel alespoň s kamarádem na pivo. Ten se odstěhoval za hranice a Honza si novou spřízněnou duši nenašel. Ženu jsme vedle něho nikdy neviděli. Už jsme se i začali smiřovat s tím, že je třeba na muže. Jak nám ale sám jednou řekl, v tom problém není.
Honza se živí jako truhlář. Má vlastní dílnu za městem. Jeho jméno zná v okolí kdekdo. Jeho práce je precizní, a tak nemá nouzi o zakázky ani peníze. Pokud není zrovna v dílně a nedělá na nějaké zakázce, je doma. Když to počasí dovolí, pracuje na zahradě. Pokud ne, dělá něco uvnitř. Skládá pro nás nové skříně nebo maluje stropy.
Trápí mě, že nemá kamarády ani přítelkyni
Do jeho třiceti let jsem jeho život neřešila. Měla jsem zato, že má pořád dost času si někoho najít a založit rodinu. Když oslavil 35. narozeniny, rýpla jsem si do něj, kdy se ze mě konečně chystá udělat babičku. ,,Mami, já nikoho nechci. Jsem takhle spokojený. Navíc mám vás. Jste moje všechno,“ zaznělo tehdy z jeho úst.
Mělo by mě to těšit, ale opak je pravdou. Trápí mě to. My s tátou tady nebudeme věčně. Až jednoho dne odejdeme, náš Jeník zůstane sám. To se mu pořád snažím říct, ale on jako by neslyšel nebo slyšet nechtěl. Není to ošklivý chlap, věřím, že o něj ženy mají zájem. Nedokážu přijít na to, proč se rozhodl, že bude žít tak, jak žije.
Sám, se starými rodiči, pro které by se přetrhl. Ze zoufalství jsem se dokonce spolčila s kolegyní, která měla zrovna nezadanou dceru. Snažila jsem se ty dva dát dohromady. Honza to ale sabotoval, a ještě se na mě naštval. Bral to tak, že se ho snažíme vyštvat z baráku, což samozřejmě nebyla pravda. Chtěla jsem jen pro něj urvat kousek štěstí.
Moc bych si přála, aby si našel ženu
Jaromír je na syna náležitě pyšný. Už před lety přestal jeho život řešit. ,,Nech ho být. Je to dospělý chlap. Až bude někoho chtít, tak se o to postará sám,“ vysvětloval mi manžel pokaždé. Jenže mně se jako matce těžko dívá na to, jak je moje dítě opuštěné. Jak nemá přátele, ženu. Žije jenom prací a péčí o nás dva.
Moc bych si přála, aby se vzpamatoval a něco zažil. Přála bych mu poctivou, pracovitou ženu, která by ho milovala. Poslední dny se každý večer obracím k tomu nahoře a prosím ho, aby mu trochu pomohl. Vážně se bojím, že Honza prožije celý svůj život v samotě. Nikdo přece nechce být sám, ne?
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
