Facebook
Instagram
Milada našla po tragické smrti svého manžela novou lásku. Myslela si, že s Mirkem získá chuť do života a vymaní se z několikaletého trápení. To však ještě netušila, jak se k situaci postaví její nejstarší dcera Kamila.
Byla jsem s Jirkou pětadvacet úžasných let. Prožili jsme nádherné roky, vychovali tři krásné děti. Užívali jsme si život plnými doušky, hodně jsme cestovali. Jednoho dne, tři roky zpátky, se však Jirka nevrátil domů. Při cestě ze služebky usnul za volantem a čelně se střel s kamionem. Na místě zemřel.
První rok byl nejtěžší
Tou dobou byly naše tři děti - Kamila, Ondřej a Blanka - už dospělé. Každý z nich měl svůj život a já zůstávala úplně sama. První rok byl nejtěžší. Každý den se vzbudíte s pocitem, že to nemohla být pravda, že se to nestalo. A každý den přicházíte na to, že se vám to bohužel nezdálo.
Děti mi byly velkou oporou, nemohly se mnou ale být pořád. Ani jsem nechtěla. Když se stane taková tragédie, máte pocit, že kolem vás každý chodí po špičkách. Věděla jsem, že život musí jít dál. Alespoň pro ně. Sama jsem uvnitř zamrzla, umřela.
Jezdila jsem za nimi, kdykoliv to bylo možné
Brzy po Jirkově smrti se naší nejstarší dceři Kamile narodila vnučka Eliška. Byla to naše radost. Každý den jsem se těšila na to, až mi pošle její fotky nebo až přijedou na návštěvu. Odstěhovali se tenkrát sto kilometrů daleko, Kamilka si našla muže daleko od nás. Ani to mi nezabránilo vydat se k nim kdykoliv, když to bylo jen trochu možné.
Po dvou letech od Jirkovy smrti jsem potkala Mirka. Seznámili jsme se v práci, dělal u nás IT konzultanta a často jezdil na naši pobočku. Kolikrát jsem si už i přála, aby se něco pokazilo a on se opět objevil ve dveřích. Něco mezi námi zajiskřilo a já si zase přišla jako puberťačka. Kolikrát jsem si vzpomněla na Jirku, zda by mu to nevadilo a jestli to není moc brzy. Nakonec jsem však dala přednost lásce. Toužila jsem milovat.
Už jsem vnučku neviděla půl roku
"Mami, chceme, abys byla šťastná," řekl mi tehdy Ondřej. Odjakživa měl v sobě úžasnou moudrost a životní nadhled. Kamila na to však měla jiný názor. "Táta by se otáčel v hrobě, kdyby tě viděl," vpálila mi ve chvíli, kdy jsem jí chtěla Mirka představit. Blance bylo tehdy 22 let a nová láska její mámy ji moc nezajímala. Studovala vysokou školu, bydlela na koleji a domů skoro nejezdila.
Spory s Kamilkou však nabíraly na intenzitě. Hodně mě to trápilo a spoustu nocí jsem probrečela. "Ona to pochopí, nemůžeš být věčně sama," konejšil mě Mirek. "Nechápu, proč se tátu snažíš někým nahradit," vyčítala mi Kamila. Bolelo mě to. O žádnou náhradu nešlo, jen jsem doufala, že ještě nejsem tak stará, abych zůstala do smrti sama.
Zašlo to tak daleko, že nesmím vídat Elišku. Mám zakázáno k nim jezdit s Mirkem a Kamilka nechce jezdit k nám. A to ani ve chvíli, kdy tam Mirek není. "Eliška má jen jednoho dědu. Nechci, aby se s Mirkem vůbec bavila," tvrdí Kamila. Už jsem neviděla Elinku půl roku. Ani fotky mi Kamila neposílá. Nevím, jak se mám k situaci postavit a zda mám opustit Mirka, abych mohla trávit čas s ní. Někde uvnitř si však myslím, že každý má právo na lásku a pořád doufám, že to Kamila pochopí. Zatím to tak ale nevypadá.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
