Facebook
Instagram
Jana má za sebou nepěkný zážitek. Prošla si překotným porodem a v nemocnici se k ní chovali velmi neosobně. Když ji konečně pustili k novorozenému synovi, zjistila, že k němu nic necítí. A to ji vyděsilo.
Těhotenství pro mě bylo nádherné období plné změn. Šla jsem poměrně brzy na rizikové, takže jsem byla dlouho doma. Máme velký dům s bazénem a bylo léto. Naprosto jsem si to užívala, přestavěla několik místností, vařila, pekla, vítala návštěvy. Bylo to skvělé.
Překvapil mě překotný porod
Poprvé v životě jsem se nemusela kontrolovat a jedla jsem vše, na co jsem měla chuť. Dokonce jsem si užívala všechny tělesné změny, přišly mi přirozené. V devátém měsíci už jsem měla nohy jako konve a začala se těšit, až bude Oliver s námi. Tehdy jsem si myslela, že mám ještě 5 týdnů čas, syn to však viděl jinak.
O půlnoci mi praskla voda a za hodinu byl na světě. V neukončeném 37. týdnu. Byla jsem v šoku a bolest, která porod provázela, jsem vůbec neuměla zvládat. Pamatuju si, jak jsem to chtěla na porodním sále vzdát a utéct. Přístup personálu byl otřesný. Porodní asistentka na mě křičela, že jsem hysterická. Byla jsem tam sama, protože manžel Adam byl zrovna na služebce a nestihl se vrátit.
Zůstala jsem na porodním sále sama
V porodnici mi ani neumožnili bonding. Hned dali syna do inkubátoru a já tak ležela ty dvě hodiny po porodu na sále sama. Prázdné břicho, manžel nikde. Dítě pryč. Byla jsem zmatená a neuměla jsem zpracovat, co se to tu vlastně stalo. Ještě před třemi hodinami jsem myslela, že jsou to poslíčci. Po porodu mi řekli, ať se vyspím a Olivera mi nepřivezli. Prý musí být v inkubátoru.
Celou dobu jsem nezamhouřila oka a čekala, až ho ráno přinesou. Toužila jsem Adamovi poslat fotky našeho syna, kterého jsem sotva zahlédla. Nevěděla jsem, kolik vážil ani kdy přesně se narodil. Řekli mi, že se to dozvím z kartičky, kterou bude mít v postýlce. Další den jsme strávili spolu, hned ten příští však Olivera vzali na fototerapii. Měl silnou žloutenku, a tak mu nepomáhalo ani nasvícení u okna.
Bála jsem se svého syna, sestřičky mi nepomohly
Olivera jsem mohla chodit jenom přikládat k prsu, abych se rozkojila. Tehdy jsem si poprvé uvědomila, že je mi to vlastně nepříjemné. Že k němu vůbec nic necítím. Byl to pro mě cizí člověk. Vzhledem k pandemii koronaviru mě ani nemohl nikdo navštívit a na pokoji jsem byla sama. Nikdo mi nepomáhal. Sestřičky chodily a vyčítaly mi, že Olivera přikládám málo, proto se mi netvoří mléko. Kojení mi nešlo a já měla pocit, že selhávám. Bylo mi strašně.
Když mi řekly, abych malého přebalila, bála jsem se ho. Nechtěla jsem ho, nevěřila jsem si. Když nás po pěti dnech propustili, seděla jsem doma a necítila vůbec nic. Užili jsme si sérii probdělých nocí, kdy Oliver plakal a křičel. Nevěděli jsme, co mu je. Kojení mi pořád nešlo. Manžel byl často pryč a nikdo nepomohl. Bála jsem se přiznat, že k synovi nic necítím. Chyběl mi bezdětný život.
Láska se ve mně probudila až po několika týdnech. Až syn začal vnímat a fixovat zrak. Až přišly první úsměvy. Až jsem v něm viděla, jak se nám podobá. Dodnes si vyčítám, že jsem ho nemilovala hned od narození, že mi byl cizí. Ale přála bych si, aby mi tenkrát někdo řekl, že se to stát může. Není vše vždy zalité sluncem, jak se to často prezentuje. Někdo potřebuje čas. My jsme ho potřebovali. Překotný porod, žádný bonding, neosobní prostředí v porodnici. Trvalo mi dlouho, než mi došlo, že je Oliver vlastně můj. Nikdy jsem to ale nikomu nepřiznala. Dodnes se za to stydím.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Související články
