Facebook
Instagram
Vendule zůstal rozum stát nad tím, co po ní chce její manžel. Mají malé dítě, které kojí. Nedávno byla okolnostmi přinucena ho nakrmit na veřejnosti. Zcela náhodou šel kolem manžel.
Vždycky jsem svého muže Jaroslava (36) brala jako normálně smýšlejícího muže. Ovšem nedávná událost mě přinutila nad ním více přemýšlet. Kritizoval mé kojení na veřejnosti. Jeho reakce byla neúměrná, a hlavně zcela zbytečná.
Musela jsem kojit na lavičce
Nepatřím k těm matkám, které by musely nutně kojit před lidmi. Jsou však chvíle, kdy není zbytí. Povětšinou jsem si své aktivity organizovala tak, abych kojila doma. Zařídila jsem, co bylo třeba, a na další krmení spěchala domů. Jenže dítě je dítě a nedá se nikdy přesně určit, kdy dostane hlad.
Jednou jsem si potřebovala zajet na úřad a cestou zpět jsem měla naplánovaný menší nákup. Jednání se bohužel protáhlo. Posledních deset minut už malý Jonáš jen brečel. Nákup jsem rovnou zavrhla a byla připravená letět domů rychlostí světla. V tramvaji už ale řval tak, že jsem neměla na výběr.
Vystoupila jsem o několik stanic dřív a hledala vhodně zastrčenou lavičku, kde bych mohla syna nakojit. Jednu takovou jsem objevila a bez váhaní na ni usedla. Samotné mi ten pláč vadil. Rval mi srdce. Syn se hladově přisál. Byla to úleva pro nás oba. Prsa už jsem měla pořádně nalitá. Po deseti minutách si vzal z každého prsu.
Manžela to zcela pohoršilo
Nakonec u něj i usnul. Užívala jsem si ten klid a zůstala sedět na lavičce, když vtom za sebou slyším známý hlas. ,,Panebože, tak ty taky? Koukej se zahalit,“ jančil Jaroslav. ,,Taky tě zdravím,“ řekla jsem manželovi ironicky. ,,Slyšíš mě? Koukej ta prsa schovat. Přijde ti normální, že se tady tak vystavuješ? Za chvíli půjdou kolegové na oběd. Nesmí tě takhle vidět,“ pronesl a házel přes nás svoje sako.
Shodila jsem ho ze sebe. ,,Nech toto. Jsi jako malý kluk. Kojím. Určitě nejsem první ani poslední, která to dělá venku,“ odsekla jsem. Jaroslav svým halekáním syna vzbudil. Naložila jsem Jonáše do kočárku a rozloučila se s Jardou. Ten jen stál a ani nedutal. Mumlal jen něco v tom smyslu, že jsem se zbláznila.
Jonáš byl nakrmený, takže jsem šla ještě na nákup, a poté domů. Setkání s manželem jsem vypustila z hlavy. On evidentně ne. Přijel domů skoro o dvě hodiny dřív. Hned ve dveřích volal: ,,Pojď sem, musíme si vážně promluvit!“ Jak já tuto větu nesnáším! Mám pocit, jako bych byla malá holka.
Budu kojit, kde to bude nutné
Jarda důležitě usedl na gauč a spustil. ,,Nepřeju si, abys ještě někdy kojila venku. Je to ostuda.“ ,,Ostuda pro koho? Pro tebe?“ pošlapovala jsem vztekle. ,,Zkrátka si to zařiď tak, abys kojila vždy doma. Tečka,“ poučoval mě. ,,A to mám podle tebe pořád sedět doma, když mi zakazuješ kojit venku?“ ptala jsem rozhořčeně. ,,Pokud to bude nutné, tak se budeš muset obětovat. Navíc nevím, kde máš co trajdat s malým dítětem,“ dokončil své kázání.
Než se hádat, raději jsem debatu ukončila. Jaroslav mě svým jednáním nemile překvapil. Absolutně netuší, co to obnáší mít dítě. Vidí jen to, že si Jonáše večer pochová a tím to pro něj hasne. Po mně chce, abych seděla doma do doby, než přestanu kojit. Jako manželka bych měla být vůči svému choti pokorná. Tentokrát ale ne. Dál si to dělám podle sebe. Ať se postaví třeba na hlavu. Budu naše dítě kojit, kdykoliv si řekne. Třeba i uprostřed náměstí.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
