Leona (35): V mládí jsem měla schopnost, kterou mi nikdo nevěřil. Teď ji zdědila moje dcera

Když jsem byla malá, vídala jsem mrtvé lidi. Ze začátku mi naháněli strach. Nikdo mi nevěřil a já se s tím musela popasovat sama. Po několika letech to odeznělo. Vrátilo se to až v době, kdy mám dceru, která prožívá totéž, co já kdysi.

Mohlo by Vás zajímat:

Jakub (36): Myslel jsem si, že se o mě pokouší šílenství, když slyším svého mrtvého psa. Záhy jsem ale odhalil pravdu

Jako dítě jsem vídala mrtvé

Byly mi tak čtyři roky, když jsem poprvé viděla na ulici podivného muže. Šel s davem, ale dokázal projít skrz sloup či zeď. Pamatuji si, jak jsem zatahala mámu za rukáv. ,,Vidíš toho pána? Není mu něco?“ ukazovala jsem na toho muže. Mamka nikoho neviděla, a ještě mě okřikla, ať si nevymýšlím.

Další mrtvé jsem potkávala ve školce. Nespočetněkrát mě musela učitelka utěšovat a přesvědčovat o tom, že tam nikdo není. Bylo to tak zoufalé. Trvalo to několik dalších let. Když už jsem mrtvé potkávala i u nás doma, přestala jsem se tomu bránit. Nikdo z nich mi nikdy neublížil a já se rozhodla, že se přestanu bát.

Četnost setkáních s mrtvými ustávala, ale i tak jsem to brala jako součást svého života. U rodičů už jsem útěchu nehledala. Nevěřili mi, vše svalovali na moji bujnou fantazii. Pochopení jsem našla až u babičky, která se mi v jednu chvíli svěřila, že je jako malá vídala také. V pubertě to ustalo a já si mohla oddechnout a žít jako ostatní.

Mohlo by Vás zajímat:

Oldřiška (42): Kdybych nevyslyšela volání mrtvého syna, možná bychom přišli i o dceru

Moje dcera po mně moji schopnost zdědila

Vedla jsem normální život. Našla si práci, po čase manžela, se kterým máme dceru Marii. Když byla miminko, všímala jsem si u ní podivného chování. Kolikrát se v postýlce dívala nad sebe a máchala rukama, jako by na někoho reagovala. Jednou, a to si pamatuji, jako by to bylo včera, jí z postýlky vypadla hračka.

Chtěla jsem jí ji podat, ale než jsem k postýlce došla, hračka se jí jako zázrakem objevila v ruce. Vím jistě, že sama si ji Mája nepodala. Ve třech letech, kdy už měla docela slušnou slovní zásobu, se mě začala ptát. ,,Mami, proč s námi pořád chodí ta paní, co nemá ruku?“ otázala se třeba a já si hned vzpomněla na sebe.

,,Kde ji vidíš?“ zajímala jsem se. ,,Vždycky, když jdeme ven, tak jde za námi. Bojím se jí, vypadá jinak než my,“ pokračovala a mně došlo, s čím bude dcera bojovat. ,,Až ji příště uvidíš, tak mi to hned řekni,“ kladla jsem jí na srdce. S přibývajícím věkem se dceřiny vidiny zhoršovaly. I ona začala potkávat mrtvé u nás doma. V noci se budila strachy a já jí neměla jak pomoci.

Mohlo by Vás zajímat:

Ondřej (25): Přízrak mrtvého myslivce si počíhal i na nás. Na jeho chrčení nikdy nezapomenu

S dcerou jsme se tomu přestaly bránit

V pěti letech, kdy už měla dost rozum, jsem s ní na toto téma otevřeně promluvila. ,,Když jsem byla malá, také jsem viděla mrtvé,“ začala jsem. ,,Nejprve jsem se jich bála. Nevěděla jsem, co po mně chtějí a proč je vidím jen já,“ vzpomínala jsem. ,,Rodiče mi nevěřili, takže jsem na to byla sama. Ty máš mě a já ti věřím. Hlavně se jich nesmíš bát. Oni pak zmizí,“ zdůrazňovala jsem a dcera pokývala hlavou.

Marušce je dnes sedm let. Tajně se bavíme o tom, koho viděla a jak vypadal. Mně se to zjevně díky dceři také vrátilo. Když jsme spolu šly na hřbitov, viděly jsme skupinku mrtvých. Věděli, že je vidíme a vesele nám mávali. Nevím, proč je vidíme, ale nemá smysl se tomu bránit. Třeba se to jednoho dne dozvíme.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Jaroslava (42): Sama bych to tu nezvládla. Proto jsem si přivolala zpět mrtvého manžela

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.