Facebook
Instagram
Ondru nikdy v životě nenapadlo, že uvidí na vlastní oči přízrak. Společně s bratrem si vyrazili do lesa, kam chodili už jako děti. Tentokrát tam ovšem panovalo podivné ticho. Pak uslyšeli děsivý zvuk, který rozhodně nepocházel z lesa.
Už to bude pár let, co jsme s bratrem Romanem (22) zažili něco, pro co nemáme vysvětlení. Dodnes jsem rád, že jsem v tom lese nebyl sám. Těžko bych pak věřil tomu, co jsem viděl. Takhle jsme na to byli dva.
V lese bylo hrobové ticho
Stavovali jsme zrovna na víkend u prarodičů. Děda volal, že by potřeboval pomoct nasekat dříví. Neváhali jsme ani minutu a vydali se za ním. V pátek jsme popili trochu slivovice a v sobotu se vrhli na dřevo. Děda si šel odpoledne lehnout a my usoudili, že bude dobré, když mu dopřejeme klid.
Roman navrhl, abychom se šli podívat do lesa, kam jsme chodívali jako malí. Moc se mi nechtělo, ale bratr byl neodbytný. Z chalupy jsme odcházeli v dobré náladě. Vyprávěli jsme si příhody z dětství a vše, co jsme u dědy zažili. Sotva jsme ale vstoupili do lesa, padla na mě zvláštní tíseň. Bylo tam až přízračné ticho.
Žádný ptačí zpěv, šumění stromů, prostě nic takového. Hrobové ticho. Šli jsme po pěšině asi hodinu, ale les nevydal ani hlásku. Všimli jsme si, že slunce začíná zacházet, a usoudili, že je na čase se vrátit. Odkudsi se ale najednou ozvalo podivné chrčení. Rozhodně to nebyl typický zvuk lesa.
Děsivý přízrak myslivce
Roman ukázal prstem na masivní buk. Potichu jsme se k němu doplížili a schovali se za něj. Oběma nám bušilo srdce. Chrčení se k nám blížilo a já dostal strach. Zavřel jsem oči a modlil se ke všem svatým, aby nás ochránili. Pak jsem cítil, že před námi někdo stojí. Otevřel jsem oči a pohlédl do tváři neznámé postavě.
Byl to muž oděný do špinavých hadrů zelené barvy. Na hlavě měl myslivecký klobouk a v ruce pušku. Měl dlouhý rezavý plnovous, ve tváři prázdný výraz a čímsi zavázaný krk. Ač měl zavřená ústa, bylo víc než jasné, že to chrčení vychází z něj, respektive z rány v jeho hrdle, kterou zakrýval obvaz.
Rychle mi to v hlavě sepnulo. Myslivec nebyl živý. Šlo o přízrak. Roman strachy ani nemrkal. Vzal jsem ho pevně za ruku a pošeptal mu do ucha: ,,Utíkej!“ Ten na nic nečekal a rozeběhli jsme se pryč. Až když jsme se dostali na mýtinu, padli jsme zadýchaně do trávy.
Myslivec prý les střeží
Chvíli trvalo, než jsme vůbec popadli dech. Roman začal blábolit. ,,Víš, kdo to byl? Pamatuješ si na tu nehodu, co se tady kdysi stala?“ zeptal se mě s vykuleným očima. A pokračoval: ,,Dva nejlepší kamarádi myslivci šli do lesa na hon. Jeden omylem postřelil toho druhého. Toho, kterého jsme teď potkali. Jenže on tenkrát zemřel.“
Ne že bych bratrovi nevěřil, ale ještě jsme se na to zeptali dědy. Ten bratrovu příhodu potvrdil, a navíc ji doplnil. Myslivec prý od té doby les střeží a nechce tam nikoho pustit. Místní to vědí, tak do lesa raději nechodí. Nám to nikdo neřekl, takže jsme si to zkusili na vlastní kůži. Já osobně z toho mám zážitek na celý život.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
