Facebook
Instagram
Martina je rozvedená a žije se svou dcerou v malém bytě. Jednoho dne jí při cestě do práce naboural auto místní potížista a ona dostala pořádný vztek. Jenže nakonec to místo policie vyřešili jinak. Přečtěte si její příběh.
Po rozvodu s manželem jsem se přestěhovala s dcerou na kraj města. Byla jsem docela ráda, že jsme konečně samy a mám klid. Žilo se nám spolu dobře a měly jsme prima přátelé, kteří bydleli v baráčku vedle a měli stejně starou dceru.
Po pár letech se o pár domů dál nastěhoval jeden muž. Ze začátku jsem mu nevěnovala pozornost, ale když jsme jednou se sousedy grilovali na zahradě, ozýval se odtamtud křik. Upozornili mě, že to je ten nový chlápek a je to takový potížista. Často se prý s někým hádal, vyřvával na ulici, i když já jsem si ničeho nevšimla. Jediné, co jsem pokaždé viděla, byl bordel a plno odpadků před jeho domem. Nevěnovala jsem mu pozornost, až když jsem na něj narazila, jak jde přiopilý proti mně a venčí psa. Měl blbou náladu a cosi si pro sebe mumlal. Já jsem ho slušně pozdravila, ale on mi ani neodpověděl. Myslela jsem si o něm své a raději jsem se mu vyhýbala.
Srážka s blbcem
Jednou brzo ráno jsem řídila do práce, jela jsem svou obvyklou trasu do vedlejšího města a když jsem přibrzdila, abych odbočila, nabouralo do mě zezadu auto. Strašně jsem se lekla, ale naštěstí se mi nic nestalo. Vylezla jsem z auta a dostala jsem ještě větší vztek. V autě totiž seděl náš místní potížista a vyjeveně koukal. Nenechala jsem na něm nit suchou a od plic jsem mu vynadala. On se mě snažil uklidnit, ale já pokračovala ve svém výlevu, když v tom se začal smát.
Naštvaně jsem se ptala, co je tady k smíchu a on odpověděl, že já, protože skáču jak čertík z krabičky. Zajímalo ho, jestli jsem v pořádku a na autě skoro nic nebylo. Vlastně mi přišlo, že on byl na tom hůř než já, takže jsem se trochu uklidnila a začali jsme se normálně bavit. Nepřišel mi vůbec tak zlý, jak jsem si myslela.
Změnila jsem názor
Představil se jako Pavel a nabízel mi, že mi zaplatí opravu. Mávla jsem nad tím rukou a zeptala se ho, proč nemůže být pořád tak normální. Ale on vůbec nechápal, o čem mluvím. Pověděla jsem mu, že si na něj všichni stěžují, že má před domem nepořádek a často jde od něj křik.
Uznal, že křik od něj jde, ale právě proto, že mu tam někdo schválně vysypává odpadky a on neví, kdo to je a s každým se hádá. A to, že mě tenkrát nepozdravil, bylo prý proto, že se pohádal s bratrem a trochu se potom přiopil. Nějak mi to dávalo smysl, protože teď si se mnou povídal a působil úplně jinak. Nakonec jsem policii nevolala a po práci ho pozvala na čaj. Byl moc rád a k večeru jsem s ním šla dokonce na procházku s jeho psem. Od té doby se vídáme pravidelně a došlo i na pár polibků. Pavel se mi moc líbí a doufám, že i našim sousedům dokážu, že je naprosto normální.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Pokud máte i vy zkušenost, která vás zasáhla, a chtěli byste se s ní svěřit, napište na redakce@lifee.cz.
