Otýlie (35): Děda tvrdil, že máme ve sklepě ducha německého vojáka. Pravdu jsem měla okusit na vlastní kůži

Náš dům koupili prarodiče před dvaceti lety. Děda o něm vždycky vyprávěl se zvláštním úsměvem. Tvrdil, že na místě, kde dnes máme sklep, stál za druhé světové války německý bunkr. V něm bylo podle jeho slov něco ukryto a to něco střežil jeden z vojáků.

Mohlo by Vás zajímat:

Zdeňka (24): Po smrti babičky jsme se pokusili vyvolat jejího ducha. Od té doby se v domě dějí zvláštní věci

Děda viděl ve sklepě ducha Němce z války

Děda údajně toho Němce ve sklepě opakovaně zahlédl. Respektive jeho ducha, jak se na něj upřeně dívá ze zdi. Děda se nikdy takových věcí nebál. ,,Myslím, že v tom sklepě pořád hlídá. Možná bychom se ho měli zbavit, aby se jednoho dne něco nestalo,“ navrhoval. Jenže naši na duchy nevěří, takže se dědovi vysmáli. ,,To víš, že jo, tatínku. Toho ducha vyženeme,“ utahovali si z něj.

Otec změnil názor dne, kdy šel do sklepa pro kompoty. Vyrazil tam nebojácně, ale vrátil se, jako by vážně viděl ducha. ,,Táta nekecal, on tam ten duch fakt je. A myslím, že není hodnej,“ strachoval se otec. ,,Ty, mladá dámo, ty tam nesmíš, jasný?“ nakázal mi.

Čas plynul a děda pomalu, ale jistě umíral. Žasla jsem nad jeho přístupem ke smrti. Často jsme spolu vedli řeči o tom, co následuje po životě. ,,Holčičko moje, až umřu, zkusím toho ducha odlákat, ale kdyby se mi to nepodařilo, zůstane to na tobě,“ kladl mi na srdce a já tajila dech, jak tajemně to znělo.

Mohlo by Vás zajímat:

Oldřiška (39): V našem domě žilo něco, co mě skoro připravilo o rozum. Teď se tam mám vrátit

Já ducha viděla až po dlouhých letech

Jenom díky tomu jsem nad dědovým odchodem netruchlila. Celý život věřil, že smrtí nic nekončí. Já jeho teorii razím dodnes. Dlouhé roky po dědově odchodu se nic nedělo. Já se v dospělosti z domu odstěhovala a založila vlastní rodinu. Sled událostí mě ale donutil, abych se do našeho domu po více než patnácti letech vrátila.

Odmítala jsem ho prodat, takže jsme se do něj s rodinou nastěhovali. Proběhla rozsáhla rekonstrukce, aby byl po letech vůbec obyvatelný. Zapomněla jsem na to, co mi děda o sklepě vyprávěl, a jednou jsem se tam sama vydala. Místnost byla temná a chladná. Když jsem chtěla odejít, zničehonic se na zdi rozsvítilo světlo. To mě donutilo se otočit. Zhrozila jsem se, když jsem spatřila starou vrásčitou tvář. Hned se mi vybavila dědova slova o tom, že ve sklepě se potuluje duch německého vojáka, co tam kdysi něco hlídal. Zadívala jsem se na něj a měla husí kůži. ,,Co teď?“ honilo se mi hlavou.

Mohlo by Vás zajímat:

Stáňa (24): Nikdy jsem nevěřila na duchy. Pak jsem při jedné seanci zahlédla v zrcadle něco příšerného

Našli jsme lidské ostatky, které tam duch střežil

Děda si před lety přál, abychom ducha vyhnali. Jenže jak se taková věc dělá? Svěřila jsem se s tím manželovi. Nejprve se tvářil, že mi nevěří. Na jedné rodinné sešlosti mu ale můj otec vyprávěl, co jednou ve sklepě viděl, a Filipovi došlo, že si nevymýšlím. Rozkopali jsme podlahu a našli lidské ostatky.

Dali jsme je k prošetření a nestačili se divit. Šlo o ženu a holčičku. Podle všeho to byla rodina onoho německého vojáka. Rovnou jsme se pustili i do předělání sklepa. Ducha jsem od té doby nespatřila. Až čas ukáže, zda to stačilo. Pokud ne, nemám zdání, jak ho z domu dostaneme.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Hana (29): Z výletu k propasti Macocha si odvážím nevšední zážitek. Potkala jsem tam ducha malého chlapce

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.