Patricie (23): Psí přítel mě neopustil ani po smrti. Stále je mým osobním strážcem

Patricie (23): Psí přítel mě neopustil ani po smrti. Stále je mým osobním strážcem
Zdroj: Unsplash
Přidat na Seznam.cz Přidejte si magazín Lifee.cz na hlavní stránku Seznam.cz

Patricie měla od svých deseti let psího přítele Arta. Byli jedno tělo, jedna duše. Vzniklo mezi nimi tak silné pouto, že ani když umřel, nebyl všemu konec. Měsíc po jeho odchodu se domem linul zvuk rolničky, kterou nosíval na obojku. Patricie hned poznala, že je s ní.

Šárka Žižková
Šárka Žižková 7. června 2022

Někdy je jednodušší milovat zvíře než člověka. Vím, o čem mluvím. Měla jsem od svých deseti let psa Arta. Byla to ta nejvěrnější duše, kterou jsem kdy poznala. Ani nevadilo, že nemluví. Jeho výraz v očích mi vždy jasně říkal, že přesně ví, o čem mluvím. A ví i to, co cítím. Když zemřel, vzalo mě to za srdce. On to však nenechal tak a neodešel.

Květoslava (66): Na desáté výročí manželovy smrti jsem našla v knize vzkaz, který mi na stará kolena změnil život
Mohlo by Vás zajímat:

Květoslava (66): Na desáté výročí manželovy smrti jsem našla v knize vzkaz, který mi na stará kolena změnil život

Pes byl můj nejvěrnější přítel

K desátým narozeninám jsem dostala ten nejkrásnější dárek. Šlo o štěně malého teriéra s velkýma hnědýma očima. Dala jsem mu jméno Art. Hned jsem věděla, že my dva budeme kamarádi. Naučila jsem ho základním povelům. Byl nebývale učenlivý. Uměl sedni, lehni, válet sudy. Když jsem mu řekla, aby něco přinesl, nikdy se nespletl.

Nikdy v životě snad nebyl na vodítku, protože poslouchal na slovo. Držel se mi u nohy, jako kdyby byl můj osobní strážce. V době, kdy jsem chodila do školy, na mě celý den čekal. Ležel u vrat a vyhlížel mě. I když jsem byla za zatáčkou, už štěkal radostí, protože mě cítil. Arta jsem milovala celým svým srdcem. Byl to můj nejvěrnější přítel.

Poznal i to, když nám hrozilo nějaké nebezpečí. Jako kdyby měl vyvinutý nějaký další smysl. Myslím, že už nikdy v životě na takového psa nenarazím. Naši byli nadšení z toho, jak svědomitě jsem se ujala role jeho paničky. Chodila jsem s ním na dlouhé procházky, krmila ho a když mu nebylo dobře, měla jsem ho v náručí a drbala ho.

Madlenka (23): Den po smrti psího přítele jsem zažila něco stěží uvěřitelného. Lépe se mi teď ale spí
Mohlo by Vás zajímat:

Madlenka (23): Den po smrti psího přítele jsem zažila něco stěží uvěřitelného. Lépe se mi teď ale spí

Když umřel, pohřbila jsem ho na zahradě

Roky plynuly a mezi námi bylo velmi silné pouto. Jak je známo, psi také stárnou, takže se i na Artovi podepisoval zub času. Už měl problém vyjít schody do druhého patra. Vzhledem k tomu, že jsem chtěla, aby spal se mnou v ložnici, nosila jsem ho v náručí. Tušila jsem, že se blíží jeho konec. Dělala jsem všechno proto, abych to oddálila

Neuměla jsem si představit, že umře a nechá mě tady. Den před tím, než k tomu došlo, už ani nejedl. Seděla jsem ve svém křesle a on mi ležel na klíně. Z posledních sil mně olizoval a dával najevo lásku. Celou noc jsem ho šimrala a prosila, aby ještě zůstal. Ráno už nedýchal. Když jsem držela v ruce jeho bezvládné tělíčko, bylo mi hrozně.

Rodiče mi dovolili, abych ho pohřbila na zahradě. Vykopali jsme mu malý hrobeček a jeho rolničku, kterou celý život nosil na obojku jsme dali na křížek. Vysadila jsem tam květiny a denně je chodila zalévat. Prvních několik dní po jeho odchodu jsem byla jako tělo bez duše. Moc jsem si přála, aby vyběhl ze dveří a skočil na mně.

Eliška (28): Po dědově smrti jsem se vydala do jeho domu. Zažila jsem tam něco zvláštního
Mohlo by Vás zajímat:

Eliška (28): Po dědově smrti jsem se vydala do jeho domu. Zažila jsem tam něco zvláštního

Pes je pořád se mnou

Měsíc po jeho odchodu se něco takového stalo. Šla jsem si ráno uvařit kávu. Opřená o kuchyňskou linku jsem čekala, až bude vřít voda v konvici. Během čekání jsem zaslechla zvuk rolničky. Vedle v obýváku máme plovoucí podlahu, na které zněly kroky psích drápků. „Arte?“ špitla jsem do ticha. „Seš to ty?“ sklonila jsem se k zemi.

Kolem nohou se mi propletlo něco neviditelného, ale nějakým způsobem přítomného. Sahala jsem do prázdna, přitom jsem cítila, jak drbu psí hřbet. Zvuk drápků mířil ven. Šla jsem za ním. Kroky mě dovedly k Artovu hrobu. Všimla jsem si, že rolnička je pryč. Doma jsem měla otevřená okna a z nich se linul zvuk té rolničky. Doběhla jsem zpět a našla ji v psím pelechu. „Byl si tu,“ povzdechla jsem si radostně. Dalšího psa jsem si zatím nepořídila. Není důvod. Art je totiž svým způsobem pořád se mnou.

Další příběhy ze života →

Soňa (34): Noční směny mi dávají zabrat. Po chodbách se courají duše mrtvých bláznů
Mohlo by Vás zajímat:

Soňa (34): Noční směny mi dávají zabrat. Po chodbách se courají duše mrtvých bláznů

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz

Cvičitelka Hanka Kynychová: Tři roky jsem žila s tyranem, bití mi přišlo normální

Přidat na Seznam.cz Přidejte si magazín Lifee.cz na hlavní stránku Seznam.cz

Další články