Facebook
Instagram
Tamara si zažila něco, čemu by málokdo věřil. Na pár minut se ocitla na hranici života a smrti a v momentě, kdy byla blíž smrti, se potkala se svojí maminkou, která před lety zemřela. Moc si přála, aby s ní mohla zůstat už napořád. Asi nepřišel ještě ten správný čas, tak se Tamara znovu ocitla naživu. Jak to celé prožíval její tatínek?
Moje maminka zemřela, když mi bylo pět let. Měla vážnou autonehodu, kdy nebyla šance na přežití. Táta se z toho nemohl dlouho vzpamatovat, ale měl jeden veliký úkol. Musel se o mě postarat, to ho drželo nad vodou. Stali se z nás spíše kamarádi, kteří spolu neustále něco podnikali.
Náš koníček se mi stál osudným
Naší vášní se stalo horolezectví. Nejdřív jsme jezdili trénovat na umělé stěny. Po dvou letech usilovného trénování se táta rozhodl, že vyjedeme do hor. Bylo mi myslím kolem patnácti let. Pořídili jsme veškerou výbavu, aby nás nemohlo nic překvapit. Vydali jsme do Lužických hor. Velmi jsem se na to těšila, protože to měla být premiéra ve skutečném terénu. Měla jsem poměrně dost nacvičeno, takže jsem se ani nebála. Spíš jsem byla plná očekávání.
Lezla jsem jako první, táta mě jistil. Cítila jsem, že se o mě bojí. Počasí nám sice moc nepřálo, foukalo a když jsme byli pár metrů před cílem, začalo velmi silně pršet. Nebylo téměř nic vidět a povrch skály začal klouzat. V jednu chvíli to bylo skoro nemožné pohnout se z místa. Slyšela jsem tátu, jak volá, abych lezla dolů. Já si chtěla něco dokázat a pokračovala jsem dál. Když v tom mi sjela noha, táta mě na minutu nejistil a já letěla z veliké výšky dolů. Vzpomínám si na drsný dopad a ostrou bolest hlavy.
Prožila jsem klinickou smrt
Probrala jsem se v nemocnici, vůbec jsem se necítila dobře. Táta seděl vedle mě, ale neměla jsem sílu, abych promluvila. Když v tom jsem si uvědomila, že neovládám svoje tělo. V místnosti začal veliký zmatek a shon doktorů. Byla jsem nad svým bezvládným tělem. Došlo mi to, já umřela. Byla jsem jako v jiné dimenzi, když v tom jsem slyšela hlas své maminky. Stihla mi říct, že mě miluje, ale že ještě není můj čas. Chtěla jsem s ní zůstat, tolik mi chyběla. Zahlédla jsem světlo, kam jsem si přála jít. Nějaký hlas mě lákal. Maminka mě ale prosila, abych se vrátila ještě k tátovi. ,,Máš ještě čas," řekla mi. Její obraz se mi začal ztrácet. Začínala jsem lépe slyšet, co se v pokoji děje. Zase jsem cítila končetiny a bolavou hlavu.
Otevřela jsem oči a viděla tátu, jak velmi pláče. "Probrala se!" křičel. ,,Ty jsi mi dala teda zabrat, už jsem se bál, že jsem tě ztratil.“ Táta mi řekl, že mě posledních pět minut oživovali. Nikdy se prý tak nebál, jako v tu chvíli. Po pár následujících minutách jsem si uvědomila, že jsem prožila klinickou smrt. Vyprávěla jsem to tátovi, že jsem viděla maminku. Brečel ještě víc a děkoval jí nahlas, že si mě tam ještě nenechala. I když to byl strašidelný zážitek, jsem ráda, že se stal.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz
