Uršula (25): Když mi babička nabídla azyl, zapomněla mi o svém domě říct jednu důležitou věc

Nedávno jsme s partnerem Radovanem (26) rekonstruovali byt. Moje babička Milada (74) nám nabídla, abychom bydleli u ní, než bude vše hotové. V jejím domě jsem zažila něco, čemu bych předtím zcela jistě nevěřila. Dostala jsem možnost setkat se se svým zesnulým dědou.

Mohlo by Vás zajímat:

Hedvika (21): Babička měla v domě zlého ducha. Šokovalo mě zjištění, kdo by to mohl být

V babiččině domě jsem v noci slyšela kroky

Rekonstrukci jsme plánovali poslední dva roky. Loni na začátku jara k tomu konečně došlo. Bourali jsme celou kuchyň a obývák. Věděli jsme dopředu, že tam nebudeme moci bydlet minimálně jeden týden. Babička Milada se jako první nabídla, abychom přečkali těch pár dní u ní doma. Byla jsem tím velmi potěšená. Na babičku jsem poslední měsíce neměla čas a tohle byla příležitost, jak se zase sblížit.

Vzali jsme si jen nejnutnější věci a ubytovali se u ní. Má velmi starý dům, který z veliké části stavěl vlastníma rukama dědeček. Ten už déle jak tři roky nežije. Babička obývá jen spodní patro. A ještě ke všemu jen jednu místnost. Nám dala k dispozici celé horní patro. Bylo znát, že tam pár let nikdo nebyl.

Museli jsme tam nejprve trochu poklidit a hlavně vyvětrat. Byl tam neuvěřitelný zápach a zatuchlina. První noc byla skoro za trest. Ze spánku mě probudily těžké kroky, které přecházely ode dveří k naší posteli. Jedním okem jsem se podívala na hodiny. Bylo něco po jedné hodině. Myslela jsem si, že se mi to jen zdálo. Znovu jsem zavřela oči.

Mohlo by Vás zajímat:

Dáša (19): Prababička umřela dřív, než jsme se stihly poznat. Vrtalo mi to hlavou, a tak jsem uspořádala seanci

V noci se nade mnou někdo skláněl

Během noci se to ale ještě opakovalo. Těžké kroky, které obcházely po pokoji. Přítel Radovan spal jako špalek, nemělo smysl ho budit. Ráno jsem se probudila velmi nevyspalá. Hned jsem se u babičky zajímala, jestli nechodila v noci po domě. Její odpověď byla víc než zarážející. „Já v noci po domě nechodím. Já ne..." podivně se na mě podívala.

Nechala jsem to být. Možná se mi to vážně jen zdálo. Druhou noc ale bylo ještě hůř. Znovu mě ze spánku vytrhly kroky. Tentokrát byly dunivé a šel z nich strach. Podle zvuku jsem přesně poznala, kde dotyčná osoba stojí. Ležela jsem paralyzovaná v posteli a čekala, co se bude dít. Když kroky ustaly u naší postele, a to přímo u mě, strachy jsem ani nedýchala.

Někdo se nade mnou skláněl. Pootevřela jsem oči. Postava byla průhledná a trochu povědomá. Marně jsem se snažila strčit do Radovana, aby se probudil. I když jsem vyslala signál, ruka mi zůstala nehnutě ležet pod peřinou. Myslela jsem si, že je to můj konec.

Mohlo by Vás zajímat:

Evelína (23): Děda umřel, když jsem byla ve Francii. Věděla jsem o tom dřív, než mi to řekla mamka

Babička moc dobře ví, že duch dědy je stále s ní

Zavřela jsem oči a modlila se k tomu nahoře, aby mě ochránil. Po pár vteřinách jsem oči otevřela. Přímo nade mnou byla usmívající se hlava mého zesnulého dědečka. S láskou se na mě podíval a poté zmizel. Doprovázely ho ty těžké kroky. A já si hned vzpomněla na jeho specifickou chůzi.

Ráno jsem šla za babičkou. „Ty víš moc dobře, kdo v domě chodí, viď?" udeřila jsem na ni. Babička se jen pousmála a řekla: „Kdybych ti to řekla, nevěřila bys mi. Musela jsi to zažít na vlastní kůži." Pak mě pohladila. Aniž by mi řekla, že v domě přebývá duch dědečka, obě jsme věděly, o kom je řeč.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Katka (21): Myslela jsem, že se mamka po smrti zapomněla rozloučit. Ona ale jen čekala na pravou chvíli

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.