Martina (23): V umělém spánku jsem prožila zvláštní návrat do minulosti

Martina si v umělém spánku vzpomněla na okamžiky, které by si asi jindy nevybavila
Zdroj: Pixabay.com, Engin_Akyurt

Co všechno si náš mozek pamatuje a my o tom vůbec nevíme? Je toho opravdu hodně. Přesvědčila se o tom i dnes třiadvacetiletá Martina, která se před čtyřmi lety dostala do kritické situace, z níž ale vytěžila více než zajímavou informaci.

Zdeňka Nezbedová
Zdeňka Nezbedová 07. 01. 2021 11:00

Stalo se to na podzim, venku už bylo sychravo, ale protože si nedovedu představit život bez kola a ježdění po okolí, vyrazila jsem i tehdy do přírody,“ popsala Martina situaci, která předcházela bezmála smrtelné nehodě. „Po cestách v lese a mezi poli se jelo bezvadně, pak jsem ale musela najet na asi kilometrový úsek po silnici, která vedla k nám domů. A stalo se, co se asi stát muselo…,“ vzpomíná mladá žena. Je znát, že jí z té představy dodnes není dobře. Co se stalo v těch několika chvílích?

Osudný okamžik

Spadané mokré listí na asfaltové silnici bylo prostě nad moje síly, kolo sklouzlo a já jsem spadla na zem. To bych samozřejmě ještě asi bez větších problémů přečkala, kdyby kolem v tu samou chvíli nejel muž na motorce, která také na silnici držela jen silou vůle. Řidič se lekl a ve snaze mi neublížit samozřejmě upadl také. Jemu se naštěstí nic nestalo, ale motorka se sklouzla po silnici, a jak jsem se později dozvěděla, dostala jsem ránu zadním kolem do hlavy. V tu chvíli jsem ztratila vědomí a probudila jsem se až v nemocnici,“ popisuje Martina chvíle, které mohly být její poslední.

Probuzení v nemocnici

Když mě lékaři probudili, stáli vedle postele i moji rodiče, oblečení do speciálních oděvů. Poznala jsem je jen podle očí. Maminka plakala a myslím, že i táta, ale jistě nechtěl, abych si toho všimla. Dnes jsme zvyklí takhle oblečené lidi bohužel vídat často, tehdy to ale byla výjimka. Samozřejmě jsem byla ráda, že je vidím, jen mě při pohledu z okna překvapilo, že napadl sníh – přes noc, jak jsem si v první chvíli myslela.“ Jenže od chvíle, kdy Martina začala bojovat o život, uplynulo už šest týdnů, které strávila v umělém spánku. Po chvíli, když celou situaci pochopila a když rodiče odešli domů, začala si pomalu vzpomínat na „sny“, které v minulých týdnech prožívala.

Byl to jen sen?

Bylo to zajímavé – vzpomínala jsem si, myslím, postupně téměř na každý detail, který se mi v tom spánku odehrál před očima. Ale bylo to velmi zvláštní, jako z nějakého filmu, všechno bylo jiné než doma, ale cítila jsem, že do toho prostředí patřím. Byli tam rodiče a malá holčička a měla jsem pocit, že jsem to vlastně byla já. Dodnes si vybavuji červenou halenku a světle krémovou sukni ženy a zelené tričko s krátkými kalhotami muže, kteří tam byli se mnou a chovali se jako moji rodiče. Hráli jsme si, šli jsme na procházku a ‚maminka‘ mě dávala spát. Říkala jsem si, že je zvláštní, co všechno si mozek může ve spánku vymyslet.

Rodiče reagovali nečekaně

Martina se se svým snem později svěřila také rodičům, kteří za ní chodili každý den na návštěvu. Jejich reakce ji ale překvapila, něco takového nemohla čekat. „Místo toho, abychom se společně zvláštnímu snu zasmáli, maminka začala plakat a táta zůstal stát, jako by snad ani nevěděl, kde je. Chvíli to trvalo, než byli schopni slova. A pak to všechno došlo i mně. Nebyl to sen, který by si můj mozek vymyslel. Byly to vzpomínky na moje dětství, na skutečné biologické rodiče, vzdálené příbuzné mojí maminky. Jak jsem se později dozvěděla, nebyly mi ani dva roky, když se bohužel oba dva zabili při nešťastné dopravní nehodě. Jejich auto se srazilo s nákladní dodávkou. Já jsem měla to štěstí, že jeli pro vánoční dárky a mě dali na hlídání k sousedce. Jinak bych tady dneska určitě také nebyla,“ vypráví Martina smutně, ale s vděčností, že ji osud zachránil.

Setkání s vlastní rodinou

Rodiče mi nakonec vysvětlili, že mi všechno chtěli říct po osmnáctých narozeninách, které jsem ale prožila v umělém spánku. Samozřejmě je mi líto, že moji skuteční rodiče zemřeli, aniž bychom se vlastně mohli poznat. Jsem ale vděčná za rodinu, která mě vychovala, a nikdy jsem se necítila, že bych do ní nepatřila. Dodnes je pro mě ale nepochopitelné, jak je možné, že jsem si vzpomněla právě na tyhle okamžiky, na dobu, kterou bych si jinak asi nikdy nevybavila.

Martina měla vlastně velké štěstí

Jsem ale ráda, že jsem svoje rodiče ‚poznala‘ alespoň tímto způsobem. Naši pak našli i fotografie, které mi schovali, a i když nebyla podoba mých skutečných rodičů s těmi ze snu úplně stejná, byli si velmi podobní. Můj mozek si zkrátka pamatoval, co jen mohl, a nucenou přestávku využil k oživení vzpomínek. A tak jsem za tu zkušenost teď vlastně ráda, i když mě skoro stála život.

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Pokud máte i vy zkušenost, která vás zasáhla, a chtěli byste se s ní svěřit, napište na redakce@lifee.cz.

Režisérka Výměny manželek prozradila detaily ze zákulisí i astronomický honorář účinkujících

Režisérka Výměny manželek prozradila detaily ze zákulisí i astronomický honorář účinkujících

Související články

Další články