Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Linda dostala k promoci dárek, dovolenou na Rhodosu. Chtěla hlavně odpočívat a užít si moře a slunce. Netušila, že jedno náhodné střetnutí jí změní život.
Stálo mě to dvě hodiny spánku a jednu ošklivou hádku s budíkem, ale nakonec jsem stihla všechno. Kufr, pas, letenku i nervózní úsměv. Letěla jsem sama. Poprvé. Na zaslouženou dovolenou po náročném roce. Měla jsem v plánu jen několik věcí: klid, moře a minimum lidské interakce. A pak jsem do něj narazila. Doslova. Srazili jsme se těsně před gatem. Mně vypadla láhev s vodou, jemu mobil. Oba jsme se začali omlouvat ve stejný moment a zároveň se smáli té trapné situaci. Měl příjemný hlas a ještě příjemnější úsměv.
Bydleli jsme e stejném hotelu
„Letíte taky na Rhodos?“ zeptal se a ukázal na mou palubní vstupenku, kterou jsem držela v ruce.
Přikývla jsem: „Jo, potřebuju slunce a moře, jinak se zblázním.“
„Tak to jsme dva,“ usmál se. „Já jsem Marek.“
„Linda...“ A tak to začalo...
Letěli jsme stejným spojem. A jakýmsi zázrakem jsme dostali místa vedle sebe. Nejdřív jsme si jen vyměnili pár zdvořilých vět, ale jak let ubíhal, rozhovor plynul přirozeněji. Smáli jsme se, probírali oblíbené filmy, místa a naše cestovatelské sny. Bylo to příjemné a nečekané.
U výdeje zavazadel jsme se vítali už jako známí. A pak jsme se znovu setkali u východu z letiště, kde na nás čekal delegát, který nás měl dopravit do našeho hotelu.
Bydleli jsme na stejném patře. Dveře mého pokoje vrzaly, ten jeho měl úžasný výhled na moře. Už první den jsme se domluvili, že půjdeme spolu na večeři. Čistě proto, že je to lepší, než kdyby měl člověk sedět sám mezi cizími lidmi. Nakonec jsme se zdrželi v restauraci ještě dlouho. Seděli jsme u lahve vína a smáli jsme se až do chvíle, kdy číšník začal uklízet židle kolem nás.
Byla to nejkrásnější dovolená
Dny plynuly v rytmu slunce, moře a zábavy. Chodili jsme na pláž, půjčili jsme si skútr a projížděli celý ostrov. Jednou jsme se vybrali do starého města Rhodos, kde jsem málem omdlela při výstupu na pevnost, protože bylo děsné vedro. Marek mi pak dramaticky nabízel „záchranu“ v podobě nanuku a sliboval mi, že pokud omdlím, vynese mě nahoru, abych nepřišla o ten zážitek. Nakonec jsem šla po svých, ale dost se mi líbilo, že to navrhl.
Nejvtipnější byla situace při výletě lodí na nedaleký ostrůvek Symi. Vyrazili jsme brzy ráno, všichni jsme byli ospalí, ale natěšení. Lodní průvodce nás perfektní angličtinou upozornil, že máme během plavby zůstat sedět, protože loď může skákat na vlnách. Marek to okomentoval nějakou poznámkou o tom, že to snad nebude Titanic. Všichni jsme se zasmáli.
Jenže o dvacet minut později, když loď opravdu skákala po rozbouřeném moři, Marek, který si předtím frajersky objednal pivo, skončil s půlkou obsahu plechovky na triku a druhou v klíně. „Tak Titanic to není, ale minimálně pirátská atrakce z pouti,“ funěl, zatímco se snažil otřít si kalhoty papírovými ubrousky. Tekly mi slzy smíchu.
Po zbytek dne mu pak přezdívali „Captain Marek“. Nesl to statečně. Jeho schopnost udělat si ze sebe legraci byla nakažlivá. Možná právě tehdy jsem si uvědomila, že bych s ním zvládla i horší věci, než je rozlité pivo.
Všechno jednou skončí
Poslední den přišel příliš rychle. Oba jsme to věděli, ale ani jeden z nás to neřekl nahlas. Ráno jsme si přivstali a šli naposledy na pláž. Moře bylo klidné, hladina hladká jako zrcadlo a slunce stoupalo nad obzor nějak rychleji.
Marek přinesl dvě plastové lžičky a malou krabičku zmrzliny. Sedli jsme si do písku a jedli snídani, která se dala označit za výživově pochybnou, ale dokonale dotvářela atmosféru.
„Víš, že jsi první člověk, se kterým jsem jedla vanilkovou zmrzlinu v sedm ráno?“ řekla jsem mu mezi dvěma sousty.
„A ty jsi první, kdo to oceňuje jako výjimečnou událost,“ mrkl na mě.
Pak jsme se šli projít. Bez cíle, beze slov. Zastavili jsme se u malého kostelíku na útesech. Tam mi řekl, že se mu neodjíždí lehce. „Třeba jsme se měli potkat jen na tuhle chvíli,“ zamyslel se.
Zavrtěla jsem hlavou. „Možná jsme se měli potkat právě teď. A dál uvidíme...“
Nechtěla jsem být patetická. Nechtěla jsem přehánět. Ale zároveň jsem cítila, že tenhle týden nebyl jen letní epizodou, kterou si člověk připomene při prohlížení fotek. Bylo v tom něco víc. Možná právě proto to tak bolelo.
Před odjezdem jsme si vyměnili čísla. Já si ho uložila pod jménem „Marek Rodos“. On mě měl jako „Zmrzlinová Linda“. Slib, že si napíšeme, nepadl jako běžná fráze.
Zbyly mi jenom vzpomínky
Let domů byl smutný. Drželi jsme se za ruce a já si opřela hlavu o Markovo rameno. Snažila se nerozbrečet. Na letišti jsme se rozloučili polibkem. „Brzy se vidíme, Zmrzlinko...“ řekl mi.
Naskočila jsem do autobusu. Tiše jsem stála v uličce, myšlenkami jsem pořád byla na Rhodosu. Možná jsem se i hloupě usmívala.
Když autobus zastavil, vrazili do mě dva kluci a něco utrousili o mé rozpínavosti. Ignorovala jsem je, protože se uvolnilo místo k sezení a já měla mít volné ruce, abych mohla napsat Markovi.
„To snad ne,“ hystericky jsem se začala hrabat v kabelce. Můj mobil byl pryč. Prostě zmizel! Spolu s fotkami, číslem na Marka, zkrátka se vším...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
