Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Lucka si myslela, že potkala muže svých snů, se kterým buduje vážný vztah. Jenže pro Miloše bylo slovo závazek strašákem a raději si jen užíval přítomnost bez jakýchkoli nálepek. Když se Lucka po dvou letech naivního čekání pokusila nadhodit téma společného bydlení, narazila na zeď vzteku a definitivně pochopila, že je pro něj jen dočasným povyražením.
Ani nevím, jestli mohu Miloše, se kterým jsem se vídala bezmála dva roky, nazvat expřítelem. Byl totiž vyloženě vysazený na všechna oficiální označení a slovo závazek pro něj bylo strašákem ve skříni.
Myslela jsem si, že spolu chodíme
Poznali jsme se na večírku, kde jsme si náhodou padli do oka a dali se do řeči. Měla jsem pocit, že je mnou naprosto okouzlený – okamžitě mě pozval na rande, zahrnoval mě komplimenty, zkrátka jsem opravdu měla pocit, že o mě stojí. Proto jsem byla extrémně natěšená, když jsme si vyrazili na večeři.
Skvěle jsme si rozuměli, povídali jsme si dlouhé hodiny snad o všem. Byla jsem jím absolutně okouzlená. Chodili jsme spolu ven skoro každý týden, dělali různé sporty, chodili do kaváren, do kina. Po měsíci jsem poprvé byla u něj doma a poprvé s ním strávila noc. Od toho momentu, kdy jsem usínala v jeho náruči, jsem se považovala za Milošovu přítelkyni.
Uběhlo dalších pár týdnů a my jsme byli právě na procházce v parku, když jsme potkali dva Milošovy kamarády. Miloš se s nimi přátelsky přivítal, chvíli si povídali, než jeden z nich zaznamenal mou přítomnost.
Představil mě jako známou
„A co to máš vedle sebe za krásnou slečnu?“ popíchl Miloše a mrkl na mě, až jsem se začervenala a musela se pousmát. Miloš se také usmál a pohlédl na mě.
„To je moje známá, Lucka,“ představil mě a můj úsměv okamžitě opadl. „Známe se z té party, kde jsem před nějakou dobou byl, povídal jsem vám o ní.“
Když jsme se s jeho kamarády rozloučili, nedalo mi to a musela jsem vyslovit to, co mi vrtalo hlavou:
„Proč jsi jim řekl, že jsem tvoje kamarádka a ne tvoje přítelkyně?“
„Protože nejsi moje přítelkyně,“ pokrčil naprosto automaticky rameny a já zalapala po dechu.
Prý spolu oficiálně nejsme
„Co prosím?“ zeptala jsem se ublíženě a on zvedl ruce na obranu.
„No, nechodíme spolu, nebo já to tak neberu,“ dal se do vysvětlování s pozvednutým obočím. „Copak jsme si někdy řekli, že jsme pár?“
„Neřekli,“ připustila jsem, „ale nějak jsem si myslela, že to vyplynulo ze situace.“
„Víš, já nejsem moc typ na vázání se,“ povzdechl si Miloš a podíval se na mě skoro až ublíženě. „Nerad nazývám věci jako vztah nebo chození… prostě je nám spolu dobře a tak spolu jsme. Nemusíme tomu přeci dávat žádná označení.“
Prý nemá rád nálepky a označení
„Nevím,“ pokrčila jsem rameny posmutněle, „já bych byla ráda tvá přítelkyně. Jak mám vědět, jestli to se mnou myslíš vážně?“
„Já ale nic nemyslím vážně,“ mrkl na mě a hrubě mě vzal za ruku. „Jsme mladí, nemusíme se přeci hned vázat. Ani nevím, jestli se chci vázat, jestli se chci někdy brát… Myslím, že stačí, když si budeme prostě užívat.“
A tak jsem nebyla Milošova přítelkyně. Mrzelo mě to, ale myslela jsem si, že je to jen dočasný stav. Jenomže uplynulo několik dalších měsíců a my jsme se nikam neposunuli, nepředstavil mě doma, neznala jsem žádné jeho kamarády a ty, co jsem náhodou poznala, mě považovali za pouhou milenku.
Když minul rok od našeho seznámení, neměli jsme žádné výročí, nic. Nebydleli jsme spolu, jenom jsme u sebe občas přespávali. Nevolali jsme si, Miloš se o mě skoro nezajímal. Mělo mě to odradit a mělo mě trknout, že takový vztah nikam nevede, jenomže sebevíc jsem se trápila, kdykoliv jsem s Milošem byla osobně, byla jsem tou nejšťastnější osobou na světě. Stále jsme si skvěle rozuměli a dobře nám to fungovalo. A já pořád naivně věřila, že z toho něco bude.
Náš vztah se nikam neposouval
Jednoho dne, krátce poté, co jsme se znali dva roky, jsem se rozhodla nadhodit společné bydlení. Jenomže v momentě, kdy jsem něco takového zmínila, se Miloš naprosto rozlítil.
„A proč bych se k tobě měl stěhovat? odsekl mi prudce, když jsem mu návrh přednesla. “Já mám hezký, velký byt, ve kterém jsem spokojený.„
„Nemusíme bydlet u mě, můžu se já přestěhovat k tobě,“ opáčila jsem a on pozvedl obočí.
„Mně se ale samotnému bydlí dobře,“ odpověděl mi. „Nechci se usazovat. Nechci nic měnit.“
„To je pořád jen nechci, nechci… A přemýšlel jsi někdy o tom, co třeba chci já?“ zeptala jsem se ho skoro se slzami na krajíčku. „Mám pocit, že to se mnou vůbec nemyslíš vážně… už dva roky čekám na to, až se náš vztah někam posune, a ono pořád nic. Co vůbec jsme?“
„Říkal jsem ti, že nemám rád označení,“ odsekl mi podrážděně. „Prostě se vídáme. Není důležité, že se spolu máme dobře?“
Rozhodla jsem se od něj odejít
„Ale já se s tebou dobře nemám,“ odpověděla jsem a ukápla mi první slza. „Vždyť tě ani nemohu nazvat přítelem. Kdybych se tě teď zeptala, jestli se vezmeme, odpověděl bys ano?“
Jeho mlčení mi bylo dostatečnou odpovědí a přesvědčilo mě o tom, co jsem tak nějak tušila možná už rok. Že to se mnou Miloš vážně nemyslí a že jsem pro něj jen povyražení a zábava. Konečně jsem se touto konverzací rozhoupala k tomu, že se s ním rozejdu. Tedy, že náš poměr ukončím. Nikam totiž nevedl a rozhodně mě v něm nic nečekalo. Možná tak jenom zklamání a jen další čekání na to, co nikdy nepřijde.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
