
Lukáš chtěl na Klářinu rodinu udělat dokonalý dojem, a tak při prvním setkání s jejím přísným otcem trochu přikrášlil svou profesi. Jenže u rozpáleného grilu se nevinná lež o úspěšné kariéře v IT začala hroutit jako domeček z karet...
Slunce toho odpoledne pálilo tak nemilosrdně, že se vzduch nad asfaltem tetelil. Když jsme s Klárou vystupovali z auta před úhledným domkem jejích rodičů na předměstí, cítil jsem, jak se mi košile okamžitě lepí na záda. Nebylo to ale jen tím úmorným vedrem. Byl jsem nervózní. Chodili jsme spolu teprve čtyři měsíce a tohle bylo moje první oficiální představení rodině. Klára o svém otci mluvila s velkým respektem. Pan Karel byl bývalý voják, dnes majitel úspěšné stavební firmy, a na své budoucí zetě měl prý velmi vysoké nároky.
„Hlavně buď svůj,“ řekla mi Klára, když jsme stáli před brankou, a povzbudivě mi stiskla ruku. „Táta má rád upřímnost. A občas trochu bručí, ale to nesmíš brát osobně.“
Kdybych ji tehdy poslechl a byl prostě svůj, možná by ten den dopadl úplně jinak. Jenže já jsem v té době procházel složitým obdobím. Po několika letech snažení jsem musel zavřít svůj malý e-shop se sportovním vybavením a vzal jsem dočasnou práci jako řadový asistent na zákaznické lince jedné korporátní společnosti. Nebyl jsem na to pyšný. Vlastně jsem se za to styděl. A když se mě Klára na začátku našeho vztahu ptala, co přesně dělám, trochu jsem to přikrášlil. Řekl jsem jí, že pracuji jako projektový manažer v IT sektoru. Byla to malá, nevinná lež, o které jsem si myslel, že ji časem nějak vyžehlím. Jenže teď jsem stál před jejím otcem a ta lež se chystala ožít.
Klára (27): Věčně nespokojený tchán mi chodil domů na inspekce. Úlevu mi přinesla až slova mého muže
První setkání a past se zaklapává
Pan Karel nás přivítal na terase s kleštěmi na maso v ruce. Byl to vysoký, rázovitý muž s pronikavým pohledem, který si mě okamžitě přeměřil od hlavy až k patě. Klářina maminka, paní Jana, byla naopak velmi milá a hned mi nabízela domácí limonádu s ledem. Slunce do nás pražilo i pod pergolou a vzduch voněl po grilovaném mase a kouři.
„Tak ty jsi ten Lukáš,“ zabručel pan Karel, když mi drtil ruku při pozdravu. „Klára říkala, že děláš do těch počítačů. Projektový manažer, co? To musí být docela stres v dnešní době.“
„Ano, občas je to náročné,“ odvětil jsem s naučeným úsměvem. Cítil jsem, jak mi po spánku stéká první kapka potu.
„A pro koho vlastně děláš? Jaký typ projektů?“ pokračoval, zatímco obracel krkovici na roštu.
Polkl jsem. Tady jsem měl říct pravdu. Měl jsem říct, že jsem zrovna v přechodném období. Ale Klára se na mě dívala s takovým obdivem a já prostě nedokázal ten obraz úspěšného muže zničit hned v prvních pěti minutách. Vymyslel jsem si název jakési fiktivní dceřiné společnosti a začal mlžit o implementaci nových softwarových řešení pro nadnárodní klienty. Pan Karel jen souhlasně mručel a já si naivně myslel, že mám vyhráno.
Výslech u rozpáleného grilu
Odpoledne se vleklo. Teplota snad ještě stoupla a já vypil už třetí sklenici těžkého domácího vína, které mi pan Karel neustále doléval. Alkohol, vedro a neustálý stres z toho, že musím udržet v paměti všechny detaily své vymyšlené kariéry, mě začínaly zmáhat. Moje ostražitost klesala.
„Víš, Lukáši,“ začal pan Karel, když jsme si sedli ke stolu s plnými talíři, „já uvažuju o tom, že bychom ve firmě zavedli nějaký nový systém na řízení zakázek. Ty jsi přes to odborník. Co bys mi doporučil za platformu?“
Ztuhl jsem. S plnou pusou brambor jsem se snažil horečnatě vzpomenout na nějaké odborné výrazy, které jsem slyšel od kolegů v call centru.
„No, to hodně záleží na velikosti vaší databáze,“ vyhrkl jsem nakonec. „My teď hodně pracujeme s... cloudovými agilními frameworky. Je to velmi dynamické.“
Pan Karel zvedl obočí. „Agilní frameworky na evidenci faktur a stavebního materiálu? Není to trochu zbytečně složité?“
„Ono se to časem vyplatí,“ snažil jsem se zachránit situaci, ale cítil jsem, že se potím čím dál víc. Košili jsem měl už úplně mokrou a začínalo mi být horko i zevnitř. Klára si všimla mého nepohodlí a snažila se změnit téma na blížící se dovolenou, ale její otec byl jako lovecký pes, který zachytil stopu.
Nečekaný host a ztráta kontroly
Kolem čtvrté hodiny odpoledne se ozval zvonek u branky. „To bude Tomáš,“ rozzářila se paní Jana. Klára mi pošeptala, že Tomáš je její starší bratranec, kterého dlouho neviděla.
Tomáš byl třicátník v ležérní košili, sebevědomý a hlučný. Když se usadil s pivem v ruce, pan Karel mu mě hned představil. „Tohle je Klářin nový objev. Je to nějaký velký zvíře v IT. Projektový manažer.“
„Fakt?“ ožil Tomáš a podíval se na mě se zájmem. „Já dělám senior vývojáře pro jednu banku. Kde přesně jsi? Třeba máme společné známé.“
V tu chvíli se mi udělalo fyzicky špatně. Krev mi tepala ve spáncích. Zkusil jsem zopakovat ten vymyšlený název firmy, který jsem použil před hodinou, ale v tom stresu jsem ho spletl. Řekl jsem něco úplně jiného. Pan Karel se zarazil.
„Počkej, předtím jsi říkal, že děláš pro jinou firmu?“ zeptal se otec.
„Ano, to je... naše mateřská společnost,“ koktal jsem.
Tomáš se zamračil. „Tuhle společnost přece před dvěma lety koupila americká korporace a celou pobočku v Česku zavřeli. Můj bývalý kolega tam dělal.“
Ticho, které se dalo krájet
Zavládlo hrobové ticho. Bylo slyšet jen to, jak v dálce seká soused trávu a jak na grilu syčí kapka omastku. Všichni u stolu se na mě dívali. Klára měla v očích zmatek, paní Jana přestala krájet bábovku a pan Karel mě propichoval pohledem, pod kterým bych se nejraději rozpadl na prach.
„Jak to teda je, Lukáši?“ zeptal se pan Karel tichým, ale o to nebezpečnějším hlasem.
Mohl jsem se zkusit ještě nějak vymluvit. Mohl jsem říct, že jsem externista, že to je složitější. Ale už jsem neměl sílu. To dusné odpoledne, ten alkohol, ten pocit vlastní bezcennosti, který jsem se snažil zamaskovat, mě nakonec zlomily.
„Nejsem projektový manažer,“ vydechl jsem a sklopil zrak na svůj prázdný talíř. „Dělám na zákaznické lince. Zvedám telefony lidem, kterým nefunguje internet. Před půl rokem jsem zkrachoval s vlastním e-shopem a... a prostě jsem nechtěl vypadat jako lůzr. Omlouvám se.“
Klára vedle mě zatajila dech. Nepodíval jsem se na ni. Nedokázal jsem to.
Pan Karel položil vidličku na stůl. „Mně nevadí, když člověk spadne na hubu, Lukáši. Každý někdy prohraje. Ale nesnáším, když ze mě někdo dělá blbce u mého vlastního stolu.“
Cesta domů a hořká pachuť
Zbytek návštěvy byl utrpením. Nikdo už na mě neútočil, ale ta zdvořilá konverzace o počasí a zahradničení, která následovala, byla snad ještě horší než křik. Byl jsem vyvrhel. Seděl jsem tam, propocený, ponížený a plně si vědomý toho, že jsem to pokazil jen a jen vlastní hloupostí.
O hodinu později jsme s Klárou odjížděli. V autě bylo dusno, i když klimatizace běžela naplno. Klára mlčela celou cestu až k mému bytu.
Když jsem zastavil před domem, konečně promluvila. „Proč jsi mi to neřekl hned na začátku? Myslel sis, že tě budu soudit podle toho, kolik vyděláváš?“
„Chtěl jsem na tebe udělat dojem,“ řekl jsem tiše, s rukama položenýma na volantu.
„Tím, že mi budeš měsíce lhát?“ Povzdechla si a odvrátila tvář k okýnku. „Zítra mi nevolej. Musím si to nějak srovnat v hlavě.“
Vystoupila a zabouchla dveře. Zůstal jsem sedět v autě na ztichlé ulici. Motor tiše předl a já se díval do prázdna. Snažil jsem se vytvořit dokonalý obraz sebe sama, abych si zasloužil její lásku a respekt její rodiny. Místo toho jsem přišel o obojí. A to nejhorší na tom bylo, že jsem se neměl na koho zlobit. Ten obrovský pocit studu a trapnosti byl jen můj. A věděl jsem, že se ho ještě hodně dlouho nezbavím.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].




