
Ondra se trochu zamotal do vlastní lži. V práci chtěl zapůsobit na kolegy, a tak si přibarvil realitu o své ženě – o tom, jak skvěle vypadá a jak je sportovně založená. Jenže teď se blíží firemní sportovní den, kam zaměstnanci berou i partnery, a jeho přehánění tak vyjde najevo.
S Janou jsme se vzali před dvaceti lety. Tehdy byla opravdu kočka – štíhlá, husté dlouhé vlasy až po zadek, plná energie, pořád někde běhala. A já byl šťastný, že jsem ji ulovil. Jenže čas a dvě děti udělaly své. Dnes má nejen o několik let více, ale také nadváhu. Bohužel sport jí moc neříká a nejradši odpočívá s knížkou na gauči. A upřímně – je jí to celkem jedno.
Trochu jsem si realitu upravil
Před několika měsíci jsme se s kolegy v práci hecovali. Kolega se vytahoval fotkami ze svatby a další přidal příběh o tom, jak s manželkou pravidelně běhají půlmaraton. A já, abych nezůstal pozadu, jsem se přidal. „To moje žena je taky kočka. Ještě ke všemu sportuje víc než já a tělíčko má pořád k nakousnutí,“ prohlásil jsem s úsměvem. A ukázal jim fotku. Jenže ta byla asi patnáct let stará. Neřešil jsem to a v duchu si přál, aby téma co nejrychleji vyšumělo.
Jenže ne. Od té doby se mě kolegové ptají, kdy jim manželku konečně představím. „Tak snad přijde na tu sportovní akci, ne?“ popichoval mě Petr z účtárny. Naše firma totiž pořádá sportovní odpoledne i pro rodinné příslušníky. Petrovi jsem sice přikyvoval, ale v hlavě už jsem vymýšlel, jak to provést, abych tam nemusel. Protože realita s mou ženou je trochu jiná a nechtěl jsem se úplně znemožnit.
Moje žena není ta, za kterou ji mají
Měl jsem v plánu, že doma nic neřeknu a na poslední chvíli se omluvím. Že mě třeba skolila střevní chřipka a nemůžu dorazit. Všechno šlo hladce až do chvíle, kdy Jana náhodou potkala ve městě Katku, manželku jednoho kolegy z firmy. A zmínila se samozřejmě také o té akci a ptala se, zda se tam uvidí. Jana koukala překvapeně, protože o ničem nevěděla.
Doma na mě pak spustila: „Proč jsi mi o tom nic neřekl? Všichni berou manželky a ty mě necháš doma?“ Vymýšlet výmluvu nešlo. Jen jsem tam stál a koktal: „No… já jsem myslel, že tě to stejně nebude bavit.“
„A není to náhodou tím, že ses za mě styděl?“ uhodila na mě rovnou. Mlčel jsem. Měla pravdu. A bylo mi trapně. Ale teď o akci opravdu stála a já neměl záložní plán.
Teď už musím s pravdou ven
Vím, že jsem to pokazil. Místo abych na ni byl hrdý za to, že mi dala dvě děti, choval jsem se jako hlupák a frajírek. I když už nevypadá jako před dvaceti lety, máme doma pohodu, je to skvělá máma, parťačka a mám ji pořád rád. Ale já si prostě potřeboval něco dokazovat.
Na akci tedy nakonec půjdeme a já budu doufat, že moji kolegové nejsou tak povrchní, jak se někdy tváří. A nebudou pak zbytečně rýpat. Už teď se stydím - ne za svou ženu, ale za sebe.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].