Lukáš (59): Sedmadvacetiletý syn odmítal opustit hnízdo. Když jsem mu dal nůž na krk, poštval proti mně celou rodinu

Se synem Petrem jsme si vždycky rozuměli dobře. Po rozvodu s jeho matkou zůstal bydlet u mě v bytě. Bylo mu tehdy čtyřiadvacet, dodělával si poslední ročník na vysoké. Řekl jsem si, ať to má klidné, ať se soustředí na školu. Jenže škola skončila a Petr byl i další roky pořád doma.

Luděk (34): Strejda mě podržel, když jsem to potřeboval. Ale bydlení u něj se brzy nekontrolovaně zvrtlo

Starali jsme se o dospělého

Pracoval na poloviční úvazek v obchodě s elektronikou, zbytek peněz utrácel za hry a výlety s partou. Nájem, jídlo, elektřinu jsem platil já. Prádlo mu prala moje přítelkyně Jana, když u mě přespávala. Petrovi bylo sedmadvacet a v neděli spal do jedné odpoledne.

Jednoho večera jsem si sedl k němu do pokoje. Seděl u počítače, sluchátka na uších. Vypnul jsem mu monitor, aby si mě všiml. Řekl jsem mu, že do konce léta by měl mít vlastní bydlení, klidně podnájem, že mu s tím rád pomůžu finančně na začátku, ale že takhle to dál nejde. Petr se zeptal, jestli ho vyhazuji. „Ne, jen ti přestávám platit život, na který by sis měl vydělávat už sám.“

Druhý den mi volala jeho matka. Křičela do telefonu, že jsem se zbláznil, že syna nechám na ulici. Vysvětloval jsem jí, že žádná ulice nehrozí, že má práci a tři měsíce na to, aby si něco našel. Neposlouchala. Řekla, že jsem byl vždycky chladný a odtažitý, a že tohle je toho důkaz.

Podobně reagovala i moje sestra Věra. Napsala mi dlouhou zprávu, že rodina drží pohromadě a já svého kluka odkopávám v nejhorší době, kdy jsou byty drahé. Odepsal jsem jí stručně, že Petr má práci a že drahé byty mají i jiní jeho vrstevníci, kteří si přesto poradí.

Agáta (45): Myslela jsem, že jsem našla pana Dokonalého. Stačil ale jeden vyděšený pohled kamarádky a pohádka skončila

Osamostatnil se

Petr se se mnou tři týdny bavil jen o tom nejnutnějším. Vařil jsem, jedl sám u televize, on si nosil talíř do pokoje. Bylo mi z toho smutno, ale nezměnil jsem názor. V dubnu si našel podnájem s kolegou z práce, dvoupokojový byt kousek od tramvajové zastávky.

Když jsem mu pomáhal nosit krabice do auta, zeptal se mě, proč jsem to udělal zrovna teď. Řekl jsem mu pravdu – že jsem se bál, že pokud počkám, budeme to odkládat věčně a za pět let budeme na stejném místě, jen starší, a on bude na mě závislejší.

Dnes je to rok a půl od té doby. Petr má nový podnájem, sám, protože se s kolegou nepohodl na úklidu. Volá mi jednou za týden, někdy si zajdeme na oběd. Minulý týden mi řekl, že si konečně uvědomil, kolik věcí za sebe dřív neřešil. Sestra se mnou pořád mluví trochu odměřeně, ale to už asi nezměním.

Emílie (55): Nikdo z rodiny nechce přijet na otcův pohřeb a já se jim vlastně nedivím

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].