Facebook
Instagram
V dalším pokračování rubriky Máma na přechodu se Vendula Pizingerová zaměřila na to nejvděčnější téma, které existuje, a to na muže. Ti v jejím životě, stejně jako v životě většiny žen, hráli a hrají důležitou roli. Jaké mužské vzory prezidentka nadace uznává a co ji na nich imponuje?
Mám výhodu v tom, že moje články čtou převážně ženy. Poslední týden se totiž hodně zamýšlím na tím, nad čím každá ženská přemýšlí celý život – nad muži. Je jasný, že v některých chvílích jsme kompatibilní, v některých méně, v některých vůbec. Já jsem vztahů v životě zažila dost, na začátku šťastných, později i nešťastných.
Seděla jsem na plotě a čekala na prince
Od malička jsem si hrozně přála, aby mě někdo miloval. Přitom mě milovala moje rodina. Vychovala mě babička a máma, a jelikož mojí mámě přede mnou zemřel syn a dlouho s tátou nemohli mít děti, tak se na mě strašně těšili a strašně mě milovali. Ta babička a ten děda, který byl intelektuál a dělali jsme si z něj bohužel legraci. Možná jsem se od něj měla spíš učit cizí jazyky a poslouchat dějiny. I když vlastně jsem to částečně dělala, chodila jsem s mámou za uměním – nevynechali jsme ani jedno Pražské jaro, ani jednu operu. Často jsem seděla na plotě doma v Černošicích, holka s dvěma copama, a čekala, jestli se objeví ňákej ten princ na bílým koni. A vlastně mě nikdy nenapadlo přemýšlet o mužích jinak než v rámci lásky a vztahu. Dneska už mám úhel pohledu na muže úplně jinej.
Nejlepší je, když burácím u tchyně Simony, že třeba: „Pepa místo toho, aby byl s malým, si jde střílet do lesa a já pořád jen uspávám.“ A takový to bla bla, denní nebo týdenní stížnosti rodinného typu. A ona mi na to vždycky řekne: „Co chceš, je to chlap.“ A co jsme vlastně my ženy? Co znamenáme? Znamenáme rodinnej krb, starání se o děti a obdivování mužů?
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Případy Musk a Tedder
Časem dospějete do stádia, kdy muže posuzujete ne podle toho, co umí, ale podle toho, kým jsou. Můžu jmenovat dva případy, se kterými jsem se v poslední době setkala. Viděla jsem na Netflixu zajímavej dokument o Elonu Muskovi. Vizionář, určitým způsobem geniální inženýr, ale nešťastnej v osobních vztazích. Zvláštní, vlastně si myslí, že žije v nějakém Matrixu a já už si to asi myslím taky. Jenomže značí to lidskou odvahu? To, že chcete udělat nemožný, dostat lidi do vesmíru, dělat převratný technologie? Anebo je to o tom, jak se lidsky dokážete postavit ke svojí rodině, jste pevný v základech, zvládáte všechny ty obyčejný karamboly, někdy radosti, někdy strasti, někdy bolesti? Tak jako tak, určitě jsou chlapi, který vynikají nad těma ostatníma.
Nedávno jsem navštívila koncert americké skupiny One Republic. Neskutečný, co jsem viděla. Frontman kapely, geniální hudební skladatel Ryan Tedder, čtyřicetiletý chlap plný síly, kterej rozdával lidem radost. Skládá i pro ostatní hvězdy, skvělý bavič a člověk s bezvadnou fyzičkou. Vyskočil a vyloupnul se na podium jako nic. A doma na něj čeká jeho žena a děti. Já si vždycky říkám, kde je ten mezník toho, jak my ženy vnímáme muže. Jestli je z části úspěch jako afrodisiakum, ale co je potom? Potom jsou ty slupky, který se sloupnou a zůstane tam nahej člověk. A je vidět, jak byl vychovanej, jak se staví k ostatním, jak dokáže někoho bránit.
Chtěla bych, aby byl Kuba jednou šťastnej
Říká se, že ženský o všem moc přemýšlejí a je to pravda. My pořád zaměstnáváme hlavu – co by kdyby. To mi vždycky říká můj muž, abych už nepřemýšlela. Už jsem vám tady o tom jednou psala, jak je důležitý mít čistou mysl a dokázat meditovat a nemít myšlenky. Vůbec nevím, proč se mi poslední dobou honěj hlavou tyhle spekulace o mužským pokolení. Je to taky určitě proto, že vychovávám pubertálního syna, kterýmu bude 17 let.
Jakub je můj první syn a je jasný, jak moc máma může milovat syna. Proto mě taky dokáže neskutečným způsobem rozlítit, protože pubertu nemá úplně jednoduchou. Víte, kolikrát se ho za den zeptám, jestli se učil a jestli udělal, co měl? Minule mě úplně rozčílil, že jsem letěla do schodů a držela v ruce vařečku. Je to samozřejmě zbytečný, protože má 185 centimetrů a je větší než já. Někdy cítím obrovskou bezmoc. Mám pocit, že kdyby to byla dcera, dohodnu se s ní lépe.
Mužskej svět je trochu jinej. Vlastě se strašně rozčiluju a furt říkám věty, který říkala moje máma. Jako: "Rozhoduješ o svém budoucím životě, musíš se chovat takhle, musíš být zodpovědnej, musíš dělat tohleto a támhleto." Je jasný, že ve výchově jsem udělala bambilion chyb. Neměla jsem to sama jednoduchý, nějak jsme se trošku protloukali a neuvědomila jsem si důležitost některých věcí. Vím je až teď. Ale to je prostě zkušenost, která je nepřenosná.
Včera byl Kuba na školním výletě v zoo (studuje střední veterinu na zemědělce). Když se vrátil, byl zase drzej a nafouklej. Potom mi ráno podává nějakýho plyšáka a říká: „Mami, to je pro Pepíčka.“ A to mě úplně rozsekalo. Den před tím na Pepíčka stříkal hadicí, dítě se úplně klepalo, ale samozřejmě za ním běhalo, protože je to velkej brácha, kterýmu říká Bájo, a snaží se mu vlísat. Přála bych si, aby byl Kuba v životě šťastnej.
Dneska už tátu chápu, že musel za kamarádama
A jak tady mluvím o chlapech, tak aby byl chlap, kterej dokáže ubránit svoje hradby a kterej se jednou bude starat o rodinu. Nepřála bych mu, aby se staral o sklerotickou matku, jako myslím o mě, protože jsme u nás v rodině měli Alzheimera. Zažila jsem to u babičky a u táty. Můj táta byl voják a stanovil mi pořádný hranice. Byl to pro mě zásadovej a dobrej člověk. Neměl to v životě se třema ženskejma jednoduchý – se mnou, babičkou a mámou. Takže z mužskýho pohledu chápu, že občas vlítnul za kamarádama do hospody, což teda máma nekvitovala s povděkem. Ale byl to pro mě určitej milník nějaký bezpečnosti. To jsem si začala uvědomovat až v dospělosti. Byl to prostě první chlap (společně s dědou), kterýho jsem mohla v životě pozorovat. Táta mámu hrozně miloval a můj děda zase miloval babičku. Takže možná odtamtud pramení to čekání na lásku a posuzování mužů.
Jak se tak rozhlížím a vidím výrazný osobnosti (jako třeba ty dva výše jmenované muže), o to víc o chlapech přemýšlím. Když toho v životě hodně dokážeš, máš sny a věnuješ se jim, jestli pak stačíš všechno včetně dobrýho partnerství. A kdo je potom náhradou za partnera, pokud ti dva spolu netráví tolik času? Taky často přemýšlím o mým muži Josefovi, kterej je velkej svéráz a jde si svojí cestou. Vím, že by se mě vždycky zastal, i když taky spoustu času se mnou/s námi netráví. Ono to je očistný samozřejmě. Lidi, co jsou spolu 24 hodin denně, se pak můžou sežrat. Je to pro mě vzor muže, stejně jako byl můj první manžel.
A tak nevím, mužský pokolení obdivujeme, potřebujeme, oni potřebujou nás, ale jak je to ve skutečnosti? Je to výměnnej obchod nebo je to opravdu tak, že člověk je v jádru silnej? Říká se přece, že ženský jsou silnější. Někdy jsem měla u svých partnerů pocit, nebo u chlapů, který pozoruji v okolí, ten pocit mám, že je v nich malá dušička a že jsem psychicky trošku silnější. Samozřejmě, že já jsem prej speciální případ. Kdyby se šest lidí topilo, i se mnou šest, tak pět vytáhnou a řeknou: "Vendula doplave." Byla bych ráda, aby pro mě někdy nějakej chlap skočil.
Vendula Pizingerová promluvila o těhotenství ve 48 letech: Lidé mi přáli postižené dítě a smrt
Vendula Pizingerová promluvila o těhotenství ve 48 letech: Lidé mi přáli postižené dítě a smrt
Související články
