Facebook
Instagram
V minulém díle Mámy na přechodu popsala Vendula Pizingerová nepříjemný zážitek z pohotovosti, kam se vydala se zraněným Pepíčkem. Tentokrát se zaměřila na téma mnohem úsměvnější, a hlavně laskavější - babičky. Jak vychází s nejlepší kamarádkou, která se stala její tchyní a posléze babičkou jejího syna? A jak vzpomíná na své vlastní prarodiče?
Dneska budu psát o babičkách. Kdybych to vzala obecně, pojmenovala bych sloupek Babičky. Budu ale psát o babičkách v mé rodině, tak by se asi nejlíp hodil název Jak se moje nejlepší kamarádka stala mojí tchyní a babičkou mého syna.
Vychovávala mě babička
Je jistý, že babičky jsou v našem životě důležitý. Vzpomínám na babičku často, vychovávala mě. Moje máma vždycky říkala, že za komunistů byla mateřská jenom půl roku. Narodila jsem v roce 1972 a nedávno jsem si koupila knížku Ročník 1972 a tam je všechno. Co se v tom roce odehrávalo, jaký se natočily filmy, také je tam zmíněná porodnost a Husákovy děti, nebo přehled nejčastějších jmen novorozenců. Moje jméno v kalendáři nebylo, protože jsem Václava, ale nebyla tam ani Vendula, jenom Václav. V knize je taky uvedený, kolik žen bylo v tu dobu na mateřský dovolený a jak byla dlouhá. Mateřská opravdu nebyla půlroku, máma si to vymyslela, ale já se na ni za to nezlobím.
Děda byl intelektuál, babička generál
Černošice byly tenkrát vesnice. Bydleli jsme na jejím kraji u Berounky u jezu a já trávila dětství u vody. Stloukala jsem lodě z prken, babičce jsem kradla cedníky a pouštěla je po vodě. Můj děda byl intelektuál a mluvil asi sedmi jazyky, což nám samozřejmě všem sloužilo. Děda byl jinej, hodně sečtělej, takovej úžasnej mimoň. Byl mladší než babička. Ta u nás doma fungovala jako generál (přestože byl děda podplukovník). Pak se generálem stala máma. Nevím, jestli jsem jím i já. Myslím, že ne.
Jsem ráda, že mě vychovala babička. Narodila se v roce 1903 a vystudovala rodinnou školu na Hluboké. Nastoupila tam v sedmnácti a sama si dokázala vyšlapat cestu. To tenkrát nebylo úplně obvyklý, že by se takhle holky chovaly. Potom se přesunula do Prahy a bydlela naproti policejnímu ředitelství. Tam pracoval takovej mladej hezkej úředník – můj děda. Tak ráda na oba vzpomínám, bylo to hezký dětství. Můj otec byl voják, takže jsem musela mít všechno složený podle pravítka. Akorát ve mně tedy vyprovokoval, že doma to složené takhle nemám. To je prostě marná práce.
Kdo může říct, se z jeho kámošky stala tchyně?
Tímhle obloukem jsem se dostala až k mojí tchyni Simoně, babičce Pepíčka, kterou znám 25 let, tedy čtvrtstoletí. Je to zvláštní. Viděla jsem jejího syna vyrůstat, pak jsme se nějakou dobu neviděly a teď s tím jejím synem žiju. To snad není ani kategorie červený knihovny, spíš science fiction, ale takhle nějak to život chtěl. Jsem ráda, že Simonu máme.
Mám ji ráda už strašně dlouho a vždycky to byla moje nejlepší kamarádka. Kdo to může říct, že se z jeho nejlepší kámošky stala tchyně a babička? Jak se říká, že tchyně a uzený nejlepší je studený, tak takhle to nemám. Uzený mám radši teplý. Jsem ráda, že se Simona o malýho postará a že můžeme s Josefem občas někam vypadnout a chodit do práce. Vidím, kolik Pepíčkovi odevzdává energie a jak moc ho miluje. Je to fajn.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Šla jsem si k Simoně odskočit a za 17 let si brala jejího syna
Bohužel moje máma nemohla být babičkou mým dětem. Zemřela, když byl Kubovi rok, a mrzí mě, že mu nestačila nic předat. Je zajímavý, že základní informace pro život, který člověk má, dostane od lidí, již ho vychovávají. Věřím, že budeme taky předávat dobrý informace malýmu Pepovi a že mu budou v životě dobře sloužit. Ráda bych, aby naše rodina ve zdraví a v lásce fungovala dál a abysme si uvědomili, že mít bezvadný babičky je zázrak. Někdo nemá babičku žádnou a my jsme šťastní za tu naši.
Už se těším, až budu jednou Pepíčkovi vyprávět, že jsem s jeho babičkou chodila na koncerty Rolling Stones, na koupaliště na Jureček ve dvoudílných plavkách, do hospody Na Rychtu v Říčanech na pivo a jak dlouhá nás pojí historie. Seznámily jsme se komicky. Měla jsem malou Klárku v kočárku a šla jsem v Říčanech po Černokostelecký. Chtělo se mi hrozně moc na toaletu a viděla jsem květinářství. Tak jsem tam vešla a zeptala jsem se, jestli bych si mohla odskočit. Tak jsem si před pětadvaceti lety odskočila a za dalších sedmnáct let jsem si vzala jejího syna. Jsem jak smrt, zajdu si na záchod a beru všechno. Je to neskutečný a veselý, když si to takhle řeknu. Máme dlouhou historii a budeme mít Pepíčkovi co vyprávět.
Krásný víkend a dejte pusu všem babičkám i maminkám a řekněte jim, že je máte rádi.
