Facebook
Instagram
Minule se Vendula Pizingerová věnovala v rubrice Máma na přechodu své tchyni, kterou poznala ještě předtím, než si vzala jejího syna. Teď se podělila o své zkušenosti s přátelstvím na celý život. Pokud s kamarádkami proskáčete opravdu těžké chvilky, už nikdy se to pouto nezpřetrhá.
Nevím, jak jste to měli vy, ale já jsem vlastně od malička kamarádila s klukama. Už když jsem bydlela v Černošicích. Tenkrát to byla vesnice, byli jsme jeden z posledních domů a měli jsme tam za sousedy starší lidi. A já si za nimi chodila povídat. Nebyly tam skoro žádný děti, akorát o pár baráků dál bydlel kluk a to byl můj první dětskej kamarád. Potom jsem začala chodit do školy a fakt si nepamatuju, že bych měla za kamarádku holku.
Přátelství z motolské nemocnice
Já jsem se hodně brzo vdala a byla jsem vlastně úplně vytržená z toho kraje, kde jsem bydlela. Všechny mé vztahy se přetrhaly a moje nejbližší okolí byla moje rodina. Pak přišly všechny ty neskutečný peripetie se zdravím dcery Kláry. To člověk neměl ani nárok pěstovat nějaký přátelství. Ale paradoxně, v motolský nemocnici jsem začala ty první opravdový přátelství rozvíjet. Byly to holky, který tam trávily čas o chvilku dýl než já, byly psychicky zdrcený z toho všeho, co se okolo jejich dětí dělo.
Moje nejsilnější vzpomínka patří Olině. Pamatuju si, jak tam seděla v úplně posledním pokoji s malou holčičkou a pořád brečela. Tak jsem ji z toho začala postupně vytahovat. Když děti spaly, chodily jsme na balkon, daly si kafe, někdy cigaretu, večer třeba i víno. Snažily jsme se zapomenout na všechny ty denní starosti, na dávkování léků, na krevní obrazy, na to všechno, a bavily jsme se jako normální holky. Nedávno jsem paradoxně potkala jejího známýho, o kterým jsem vůbec nevěděla, že se znají. Ten pán mě oslovil a říkal: Já vás znám z vyprávění od Oliny, hrozně jste jí tenkrát pomohla. To mě tak zahřálo u srdce, že v podstatě za čtvrt století, se vám vrátí takováhle krásná reakce.
Potom tam byly ještě další ženy, mámy, holky, s kterýma jsme večer sedávaly, probíraly naše starosti a pomáhaly si. Ve špitále se žije úplně jinej život, člověk je vytrženej ze svýho domácího prostředí a žije někde, kde bojuje o zdraví a život svýho dítěte. A tyhle vztahy jsou na celej život. I když se třeba nevídáme, nebo máme nějakou delší proluku, tak ty holky mám pořád v srdci. Dodnes vím přesně, jak vypadají. Vím, co nosily na sobě a znám je všechny jménem, přestože jsme se pak všechny rozprchly do celý republiky.
Vždycky to končí drbama
A pak je tady to, co nechci nazvat obyčejným, ale spíš běžným holčičím kamarádstvím. Mám dlouholeté kamarádky Hanku a Markétu. Dřív jsme se potkávaly na obědě, na kafi, chodívaly jsme do baru a jezdívaly spolu na dovolený. Strávily jsme pár dní za hranicemi a ulovily spoustu zážitků. Vždycky se nám to mimořádně podařilo, protože jsme všechny stejně prdlý. Dneska už teda nikam moc nechodím, ale za pár dní se s holkama uvidíme a moc se těším.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Když jsem začala chodit s Josefem, tak jsem na chvilku tyhlety očistný kůry ukončila. A myslím, že to byla škoda. Můj muž má taky kamarády a taky s nima cestuje a tráví čas. Tak jsme se k tomu s holkama opět vrátily a vždycky to končí stejně – drbama. Jestli je v tom zaklubaná závist, nebo nějakej jinej úhel pohledu, nevím. A myslím, že když jsou chlapi spolu, tak jsou někdy v těch drbech ještě horší než ženský. Ale pst, to nesmíme říkat nahlas.
Osvobozující přátelství s Hankou a Markétou
S holkama je to tak, že máme spoustu společných témat, jsou tam samozřejmě věci vztahový, pracovní i rodinný. Ale řešíme i to, co si bereme na sebe a co děláme samy pro sebe. To si myslím, že je takový jako lehkovážný a vlastně osvobozující. Umíme si říct jedna druhý, co si myslíme a je fajn, když to ta druhá vezme, protože o tom je přátelství.
Člověk občas dělá blbosti a pravda je relativní. Každej máme jinej úhel pohledu na věci a v každým vztahu je strašně důležitý pochopení a vědět, proč to ten druhý udělal/řekl. A hlavně nehodnotit, protože každej jsme originál. Měla jsem snahy hodnotit druhý, ale věřte, že je v tom vždycky zaklubanýho něco hlubšího, proč tak člověk koná. Hanka s Markétou jsou mi blízký. Každá z nás má jinej životní osud, žily jsme s partnerama i bez partnerů, prožily jsme spolu strastiplná, ale i veselá období. Jedna druhý jsme se vždycky snažily pomoct a poradit. Jak se říká, že dvě jsou rada a tři jsou zrada, tak v tomhle případě věřím, že to neplatí.
Někdy jsem trochu samotářskej typ
Výsostní místo v mých přátelských vztazích má teď Lucka (a to už opravdu dlouho, víc než 15 let), která je maminkou malé Aničky. Byly jsme stejně těhotný, zažily jsme si podobný věci a máme stejně starý děti. Trávíme spolu spoustu času, nejenom běžným breptáním, ale i třeba mlčky. Dokážeme jedna druhý pomoct a já věřím, že i naše děti si jednou budou takhle blízko.
Někdy jsem trochu samotářskej typ, protože prostě chci být sama, ale vlastně moc neumím být sama. A hlavně furt melu, pořád někomu něco vyprávím, možná už poněkolikátý, ale prostě tak to se mnou je. Až v dospělosti jsem začala vlastně pěstovat přátelství se ženama a je to o to cennější, že nám ty hlubší vztahy vydržely. Stejně jako moje kamarádka Katka, která sice nebydlí kousek ode mě, ale strávily jsme spolu spoustu času, zažily spoustu krásnejch zážitků. A je to o tom, že prostě víme, že když jedna nebo druhá zvedne telefon, je to jako kdybychom se rozloučily včera od jednoho stolu.
Občas bych večer chtěla být muškou
Všechny vztahy v životě musí mít svoji energii. Pozitivní energii, kdy je tam jen prostá radost ze života. Všechny ženský, který mám okolo sebe, spojuje jedna věc – jsme rády na světě, a proto dokážeme jedna druhou dobře pochopit. Strašně důležitý je v přátelství umět naslouchat. To je pro mě někdy složitý, protože já jsem člověk, kterej hodně mele a furt vypráví ňáký historky.
A přátelství jsou důležitý i pro vztah muže a ženy, protože to patří k vztahový hygieně. My holky máme jinej úhel pohledu na věci a chlapi ho mají ještě úplně odlišnej. To si někdy přiznám, že když Josef jezdí na čundry s kámošema, tak bych chtěla být večer muška u ohně a poslouchat, o čem si povídají. A myslím, že kdyby muži byli někdy muškou, tak by to pro ně nebylo vždycky úplně fajn. Je důležitý mít přátele, protože spolu můžete sdílet vaše životy a ta energie vás spojuje. Když nás spojujou krásný věci, pocit radosti a smích, tak pak líp zvládáme i ty negativní záležitosti. A mý přátelé, které mám okolo sebe už strašně dlouho, se mnou prošli i tou cestou trnitou.
Starší kamarádky si cením za moudrost
Už dávno nemám mámu, tak asi proto se ráda přátelím s ženama staršíma než jsem já. Patří mezi ně herečka Eva Holubová nebo manželka Jana Fischera, který kandidoval na prezidenta, Dana Fischerová. Tam si moc cením názoru, moudrosti a vzácnosti společně strávenýho času u obou dvou. A nesmím zapomenout na Simonu. Můj minulej článek byl věnovaný právě jí. Simona je moje tchyně, ale zároveň celoživotní přítelkyně.
Je zvláštní, nebo ne zvláštní, ale vlastně fajn, že vždycky, když se věnuju nějakému tématu, tak musím analyzovat. Nutí mě to přemýšlet o tom, co mi to vlastně dalo, vzalo a vlastně proč je všechno právě tak. Je to hodně očistný a těší mě, že si dělám pořádek v hlavě a třídím si s vámi své myšlenky.
Jsem ráda, že můžu říct, že mám přátele. Děkuju vám, že jste!
Dcera Michaely Gemrotové prodělala před narozením krvácení do mozku: Prognóza byla hrozná, ale dělá obrovské pokroky
Dcera Michaely Gemrotové prodělala před narozením krvácení do mozku: Prognóza byla hrozná, ale dělá obrovské pokroky
Související články
