Facebook
Instagram
Minule se Vendula Pizingerová věnovala v rubrice Máma na přechodu snům, které se jí v noci zdají a v nichž ji tu a tam navštěvuje její zesnulý první manžel Karel Svoboda. Tento týden má Vendula za sebou poněkud dramatičtější zkušenost. Malý Pepíček si (zřejmě) při kopání do míče přivodil úraz, se kterým skončil v nemocnici.
Tentokrát bych svůj sloupek mohla nazvat Kovářova kobyla chodí bosa. I když si občas říkám, že přísloví v některých případech nefungujou. Třeba kolik si toho nandáš, tolik uneseš. To si myslím, že konkrétně v mém případě neplatí. A uvést bych mohla daleko víc příkladů.
Proč kovářova kobyla?
Charitě se věnuju už 22 let a pomáháme v 55 nemocnicích po celých Čechách. Z těch pražských jsme k Motolu přidali ještě nemocnici na Vinohradech, v Krči a IKEM. Když jsem byla s Klárou dva a půl roku v Motole, stal se mým druhým domovem. Znám to tam jako svý boty, i když někdy i já po těch spletitých chodbách bloudím. Nikdy se mi tam nestalo, že by na mě byl někdo protivný.
Vždycky, když jdu do dětskýho monobloku druhou stranou přes urgentní příjem, tak si říkám: "Pane bože, tady ale sedí lidí, to je jak v Lurdech. Jak dlouho se tady musí asi čekat?" Nikdy jsem se tam ale neocitla. Jen jednou jsme tam s Kubou museli navštívit zubní pohotovost a trhali mu stoličku. Všechno bylo v pořádku a všechno bylo hned.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Začalo to nevinně kulháním
Proč tak dlouhý úvod a proč o tom mluvím? Jak je náš Pepíček zrychlenej, pořád lítá a kope do balónu, tak se stalo, že začal v neděli trochu kulhat. Zprvu jsem si říkala, že má nožičku asi namoženou, přece jen je malinkej a dost toho nachodí. No a když v pondělí pořád kulhal, tak jsem se rozhodla zajít u nás v Říčanech k pediatričce. Je hrozně fajn a milá a doporučila nám, že i když ho nic nebolí, ať s tím zajdeme na chirurgii. Nejbližší a taky spádová je pro nás ta v Krči. Tak jsme tam přijeli a vypadalo to tam stejně jako na pohotovosti v Motole, hlavě na hlavě. Asi hodinu a půl se nic nedělo. Udržet takhle malý dítě v klidu není snadný, takže Pepíček si chtěl kopat a házet balonem a byli jsme se dokonce podívat až ve sklepě, což se asi nesmí.
Než jsme se dostali na řadu, trvalo to přes čtyři hodiny. Každopádně jsem si všimla jedný, pro mě hrozně překvapivý věci. S Kapkou naděje se pohybuju v dětských odděleních nemocnic a vždycky jsou všude na děti hrozně milí. Samozřejmě, že je rozdíl mezi onkologií a jinými odděleními. Tady ovšem panovala taková zvláštní atmosféra. Slyšela jsem rodiče, jak si téměř všichni stěžovali na divné chování personálu bez úsměvu. Tak jsem to tam tak pozorovala, a když došlo na nás, bylo to stejný. Děti jsou malý a pokud je něco bolí a mají strach, tak o to víc by ten přístup mě být všeobjímající, prostě milej.
Nespokojenost se nesla celou čekárnou
Cítila jsem se hrozně, už jenom kvůli tomu, že jsme s touhle nemocnicí začali spolupracovat, předělávali jsme tam ambulanci gastroenterologie a teď tam renovujeme dětskou psychiatrii. A přišlo mi to vůči těm lidem a hlavně dětem líto, jak se tam ta nespokojenost nesla celou čekárnou. Pak vlastně i chápu, že když oslovujete lidi, že je potřeba někde pomoct, řeknou vám, že to může zaplatit stát, že se jim stejně nedostává takové péče, jakou by si představovali.
Nechtěla jsem žádnou protekci a šla si tam normálně sednout. A nebylo mi to vůbec příjemný, vidět tam rodiče, kteří kroutí očima a uklidňují děti. Náš Pepíček si krátil čekání tancem a běháním, působil v té čekárně jako zdravotní klaun, než ho to přestalo definitivně bavit. Ten kluk má charitu v krvi. No pak jsme konečně přišli na řadu a zjistili, že má tu nohu ZLOMENOU! On je neskutečnej. Malej hrdina. Úplně se mi vrátil takový ten zvláštní pocit, strach a bezmoc, jako když Klárce dávali první kapačku a hrozně plakala. Pepíčkovi dělali sádru, drželi jsme ho tři a měli jsme co dělat. Plakal a pořád volal: "Mami! Mami!" A to má jenom zlomenou malou kostičku v noze a nic zásadního se vlastně neděje.
V těchhle chvílích mě mrzí, že nejsem doktorkou
Následující dny pro nás nebudou úplně jednoduchý, protože Pepíček na tu nohu nemá stoupat a udržet ho tři týdny v klidu si nedokážu představit. Je jasný, že to bude hlavně na mně a na babičce. Zaplať pámbu, že je Pepíček docela čtenář a vydrží chvíli u knížek. Ale s tou sádrou chce dál kopat, běhat a dělat různý jiný vylomeniny.
Víte, že nejradši píšu něco vtipnýho, ale tohle vtipný vůbec nebylo. Až na jednu sestřičku, která byla milá. Na rentgen třeba přiletěla nějaká sestra a zařvala: "Dělejte rychle, ať to odsejpá!" A leží tam ani ne rok a půl starý dítě, který asi potřebuje trochu jiný přístup. Vždycky je všechno o lidech. V těchhle chvílích mě vždycky mrzí, že nejsem doktorkou nebo zdravotní sestrou. Stejně se v tom prostředí celý život pohybuju a určitě by mě to bavilo. My se v Kapce teď hodně zajímáme o problémy dětské psychiatrie. Je to jeden z nejtěžších oborů, proto ho lidi tak málo studujou. Nikdo z nás rázem nevyřeší problémy ve zdravotnictví, ale tohle řešitelný je a o to víc mě to mrzí.
Josef syna za zlomeninu pochválil
Ale abyste mi rozuměli. Já nechci, aby se ke mně někdo choval hezky proto, že dělám charitu pro nemocnice. Já bych to tak chtěla pro všechny. Chápu, že mají zdravotníci noční služby a že pohotovost je pohotovost, ale ta napjatá atmosféra mě překvapila. Jinak ale co se týká profesní stránky, všechno bylo provedený perfektně.
Pepa dostal doma pochvalu od tatínka, že už má první zlomeninu, protože to prý dělá chlapa chlapem. Ani jsem nic jiného nečekala. Ale zároveň muž říkal, že toho má v práci hodně a že dřív přijít domů nemůže. Tak to budeme nějak pytlíkovat sami. Snad ty následující týdny zvládneme. Pepíček už má sádry po pár dnech půlku, protože mi prostě utekl. Jo, bude to zkouška. Nic se nestává náhodou, a tak tedy končím opět pořekadlem, kterým moc nevěřím. Všechno je, jak má být.
Díky všem doktorům za jejich práci!
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Související články
