Facebook
Instagram
Po minulém zamyšlení nad obviňováním a odpuštěním se Vendula Pizingerová ve své rubrice Máma na přechodu zaměřila na mateřství. Mámou se stala po dvacítce, třicítce i čtyřicítce, a může tak směle porovnávat, co pro ni příchod nového člena rodiny v tak rozdílném věku znamenal. Co by doporučila ženám, které se čtyřmi křížky na krku přemýšlejí o miminku?
Poprvé jsem rodila ve 23 letech, potom ve 33 a naposledy ve 48. Vždycky jsem si říkala, že je super, že se nebojím mít další dítě. Asi proto, že Klárka s Kubou byli hodný, spali a tak… No a to jsem se spletla. Asi to není jen o tom, jestli miminko spí nebo nespí, když se narodí. My jsme se postupně s Pepíčkem přes kojení a prdíky dostali až k zubům, ale teď už to začíná být lepší. Je mu rok a půl a už si umí o všechno říct. Je to vlastně strašně šťastný a spokojený dítě. Jsem ráda, že ho mám. Uvědomuju si, že nebude pořád malej, i to, že jak děti rostou, přicházejí jiný radosti, jiný starosti a zádrhele. Mám to už přesně vymyšlený.
Určitě jsem ve výchově udělala spoustu bot
Do školy s ním bude chodit tatínek. Já jsem se nachodila dost s Kubíčkem a myslím, že mě ještě nějakej čas s Kubou a jeho studiem čeká. Kuba je strašně chytrej kluk, ale nechce se moc učit, což mě samozřejmě mrzí. Pamatuju si, jak mi máma vždycky dělala přednášky o vzdělávání a jak jsme se tomu všichni smáli. A teď víme, že naši rodiče a naše mámy měli vždycky pravdu. Je to věc nepřenosná, takže ani já ji dneska nemůžu přenést na svýho staršího syna. A je to pro mě někdy dost vyčerpávající. Ale když je potom dítě plnoletý, tak si nese zodpovědnost za svoje činy. Ale to je taky o tom, jak my jsme ho připravili do života. Takže teď budeme do života připravovat toho malýho, kterej má lepší životní start.
Když byl Kubovi rok a půl a byl stejně starej, jako je teď Pepíno, byl vlastně sirotek a neměl tátu. Já jsem se snažila zachránit sama sebe a určitě jsem ve výchově udělala spousta bot, protože je důležitá důslednost. Já nejsem teda úplně důsledná. A potom se to sečte, když to nejmíň čekáte. Teď už spoustu věcí vím a také to beru jinak. Dříve nebo později dostanem rozum všichni. Říkám svému psychologovi: "Víte, co to je mít dítě skoro v padesáti?" A on na to: "Také nám Vendulka musela dospět." No, něco na tom je, já mám v tomhle klučičí povahu, v takový tý věčný nedospělosti.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Když se Pepíček narodil, bylo to docela peklo
Výchova dětí je asi nejdůležitější úkol člověka, když teda má potomky. Je to věc celý rodiny, když chcete, aby všechno fungovalo a aby to fungovalo správně. V dnešní době mají děti psychický problémy a je to taková dlouhosáhlá nebo dlouhosáhlejší problematika, která se týká celý rodiny a přístupu. Člověk spoustu věcí ví a pak se stejně zachová jinak. Šílený pro mě bylo, když se Pepíček narodil. Ty neprospaný noci. To bylo docela peklo. Na druhé straně jsem to přežila a teď doufám, že už bude jenom líp. Mateřství ve třiceti a v padesáti je velký rozdíl. Hodně je to právě o zralosti matky a taky o tom, že se o děti víc bojíte, slyšíte trávu růst a odhadnete lépe, kdy se něco může stát.
Náš Pepíček je trochu kaskadér, člověk líp uhlídá pytel blech než jeho. Ale na druhé straně od toho dítěte získáváte jinej pohled na svět, takovej ten opravdovej a přímej. A to si myslím, že člověka omlazuje a hází ho to někam jinam. Jsem ráda, že jsem ještě dostala šanci, že to můžu pozorovat, protože je to krásný. Spousta z vás se mě ptá, že je vám přes 40 let a jestli byste ještě měli mít dítě. Já se vždycky směju, že mě česká gynekologická komora nechá zavřít, když všem odpovídám: "ANO." Od 35 let jsou ženský (je to hroznej název) gerontomatky. Ale když je všechno zdravotně v pořádku a cítí se na to, tak proč ne? Když se dítě narodí zdravý, je to každopádně vždycky dar. A pak je to o přístupu a energii matky, jak to všechno zvládá.
Rozdíl v mateřství v různém věku vlastně není
Ať už je vám pěta, třia nebo dvaačtyřicet a jste zvyklá spát do desíti, tak když se vám narodí mimino, je to trošku změna. A hlavně je to o tom, že jste přikovaná k místu, kde s dítětem žijete. Každej večer ho ukládáte do postýlky a je to takovej pocit zvláštní nesvobody, že se od něj nemůžete hnout, nemůžete se jen tak sebrat a jít k sousedce na víno. Je to pocit zvláštní a chlapi tohle vůbec neznaj. Jdou si tam, kam potřebujou, ale i na to se dá zvyknout.
Když byl Kuba malej, tak jsem využívala chůvu. Dneska máme hlídací babičku a jsem spokojená. Pepíček je tam zvyklej. Ale o jeho péči se všichni střídáme, celá rodina. Kdybych neměla rodinu, tak by mi někdy bylo ouvej. Občas chodím do práce nebo když chci někam vyrazit s mužem, pak je to samozřejmě s malým dítětem limitující.
Na druhé straně trávím hodiny na dětským hřišti a pozoruju ostatní mámy. Občas si tam s někým docela dobře popovídám a získám jinej úhel pohledu na věci. Pravdou je, že některý mámy by mohly být moje dcery. Je to zvláštní, ale myslím, že to tak mělo být. I to, že mám o patnáct let mladšího partnera. Ale takhle to můj život chtěl, takhle se to přihodilo a nakombinovalo a já se tou vlnou nechávám unášet. Jako samozřejmě, že tady můžu za tři roky brečet a být sama se dvěma dětma. Člověk prostě nikdy neví a ani takhle nemůže uvažovat, protože pak by se všeho bál.
Už jsem zažila docela dost strachu a někdy i zbytečnýho. Takže rozdíl v mateřství v různým věku podle mě v zásadě není – kromě toho, že máte jiný informace v hlavě a jinou energii. Vždycky jste matka a svoje dítě milujete.
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Související články
