Máma na přechodu Vendula Pizingerová otevírá své nitro: Léta jsem se potýkala s obviňováním a hledala odpuštění

Máma na přechodu Vendula Pizingerová otevírá své nitro: Léta jsem se potýkala s obviňováním a hledala odpuštění
Zdroj: Lifee.cz/Daniel Sklenář
Podle mě je důležitý umět přijmout sám sebe a hlavně si umět odpustit. Člověk by měl umět meditovat, úplně vypnout svoji mysl a nepřemýšlet o ničem.Věřím, že každý z nás umí někdy vypnout a přejít do nulovýho režimu.Je krásný sledovat, jak Pepíček vyrůstá a jak se mu tvoří osobnost. Jak vnímá pravdu a sám sebe.+ 3 fotky+ 4 fotky
Přidat na Seznam.cz Přidejte si magazín Lifee.cz na hlavní stránku Seznam.cz

Stává se vám, že se někdy zlobíte na své okolí, když slyšíte negativní kritiku, a snažíte se obhájit samy sebe? Vendula Pizingerová se ve své rubrice Máma na přechodu tentokrát rozepsala o svém nitru, jak se naučila odpouštět sama sobě a kudy vedla její cesta k sebepoznání.

Vendula Pizingerová
Vendula Pizingerová 29. dubna 2022

Já se v životě musela hodně obhajovat a čím je člověk starší, tím víc zjišťuje, že je to vlastně zbytečný. Všechny negativní emoce stejně končí u vás, ve vašem nitru. A s tím souvisí, že si musíme umět najít vnitřní klid, pracovat na sebepoznání, zkrátka vnímat sám sebe. A hlavně si musíme umět odpustit.

To je těžší, protože když člověk čeká na to, že ho okolí pochopí nebo mu odpustí, tak se nemusí dočkat. Možná na to někdo z vás přišel už dávno. Já to vím už delší dobou, ale někdy se mi stejně stává, že se pokouším znovu obhajovat. To asi známe všichni z běžného života. Obhajujeme se v práci, před partnerem, před dětma. A když nám to někdy nejde, tak se to může posunout k osočování toho druhého. Podle mě je důležitý umět přijmout hlavně sám sebe.

Máma na přechodu: Proč Vendula Pizingerová bojovala na ostrově Sokotra s dětskými gangy a spala pod ubrusem?
Mohlo by Vás zajímat:

Máma na přechodu: Proč Vendula Pizingerová bojovala na ostrově Sokotra s dětskými gangy a spala pod ubrusem?

Není člověk ten, aby se zalíbil lidem všem

Já se dlouhá léta potýkala s obviňováním své osoby, ať už z čehokoliv. A vždycky jsem si vzpomněla, co mi říkala babička: „Není člověk ten, aby se zalíbil lidem všem.“ Ono se to hezky řekne, ale hůř provádí. A to funguje i ve vztazích. Vždycky jsem si říkala proč. A chtěla jsem to vysvětlit. Vysvětlit, že vina není na mojí straně.

Časem začnete chápat, že to dělat vůbec nemusíte. Že kdo chce psa bít, stejně si hůl najde. Souvisí to se sebepoznáním a nalezením vnitřního klidu. I teď mě ale dokážou vyhodit věci z konceptu, a pak si říkám, co je pravda, a co není. Pravda je relativní. Kdybychom hledali její definici, tak ten pohled na věci seshora, z boku, ze všech stran je pokaždý jiný a pokaždý je to vlastně pravda. Spousta věcí probíhá v rámci energií, v rámci pocitů. Já jsem vždycky pocitově dělala svoji práci. Věděla jsem, co je dobře. Pak už někdy pocitově hůř zvládáte třeba osobní vztahy, vztahy v rodině a k širšímu okolí. Proto myslím, že partnerství a přátelství jsou velice vzácná, protože člověk rychle může sklouznout někam, odkud není návratu.

Máma na přechodu: O čem drbe Vendula Pizingerová se svými kamarádkami?
Mohlo by Vás zajímat:

Máma na přechodu: O čem drbe Vendula Pizingerová se svými kamarádkami?

Stavím se ve jménu slabších nebo nemocných

Pamatuju si, jak mi máma vždycky říkala, že jsem husita, že bych se za pravdu bila. Postavila jsem se za ty slabší a potom jsem to odnesla já. Ale nikdy mi neříkala, abych to nedělala. A to mi zůstalo dodneška. A vlastně je to asi to, o co mi jde. Moje práce. Stavím se ve jménu slabších nebo nemocných a snažím se jim pomáhat. A snažím se jako člověk najít to své vnitřní já a svůj vnitřní klid.

Když si tohle člověk uvědomí, je to potom zajímavý, pozorovat úhly pohledu těch ostatních a jejich jednání. Je to takový zvláštní divadlo. A my jsme jeho součástí. Krásný je sledovat, jak vyrůstá Pepíček, jak se mu tvoří osobnost, jak věci vnímá. Jak vnímá pravdu a sám sebe. Jak toho malýho člověka učím to, co umím za ty odžitý léta já. A tyhle zkušenosti jsou nepřenosný.

Ženský jsou určitě přemýšlivější než chlapi

Ani nevím, jestli svět je bezpečný místo. Minulý týden jsem vám psala o naší cestě na ostrov Sokotra. Hodně lidí by se tam asi vůbec nevypravilo, mají třeba obavy, strach, předsudky. Ale jak jinak poznávat sám sebe a svět? Jedině skrze zážitky a jednání ostatních. To si myslím, že je z části smysl našeho života.

Proč bychom tady jinak vlastně byli? Narodíme se, pak jedeme nějakou přímkou a ta se pak někde rozplyneme. To je neuchopitelný a nepředstavitelný. Ženský jsou určitě přemýšlivější než chlapi. Oni často něco řeknou, co je třeba úplná ptákovina, a za chvilku o tom nevědí. Nebagatelizuju samozřejmě všechny. A my pak ležíme v posteli a přemýšlíme o každém slovu. Klademe ty slova za sebou a před sebou a řešíme, jak to myslel či nemyslel. To je taky úhel pohledu a vnímání.

Máma na přechodu Vendula Pizingerová: Jak se nejlepší kamarádka stala mojí tchyní a babičkou mého syna
Mohlo by Vás zajímat:

Máma na přechodu Vendula Pizingerová: Jak se nejlepší kamarádka stala mojí tchyní a babičkou mého syna

Máme doma novou výzvu

Člověk by měl umět meditovat, úplně vypnout mysl a nepřemýšlet o ničem. Tak to schválně zkuste, jak je to složitý. Já se to neustále učím. Koukám do jednoho bodu, třeba na kytku, a stejně se mi v hlavě honí: „Ta kytka je růžová, taková maková, voní nevoní.“ Pořád ke mě proudí myšlenky. A naše vnitřní já a mozek u toho trošičku kvičí a my jsme pak někdy úplně zbytečně ustaraný a uspěchaný.

Věřím, že každý umí někdy vypnout a přejít do takovýho toho nulovýho režimu. Já teď na meditace nemám čas. Máme doma novou výzvu: Pepíček spí ve svojí postýlce. Dneska jedem druhý den, tak jsem zvědavá, jak tahle zkouška rodičů, dítěte a nervů skončí. Byla bych ráda, kdyby to skončilo u Pepíčka v postýlce a konečně bych si mohla při spaní natáhnout nohy a bez obav se přetočit.

Když nám zmizeli z postele psi, kteří spávali celou dobu s námi, tak se objevil tady ten malý živočich. Pravda je, že o to jsou pak krásnější rána, když si je můžeme společně užívat. Když se můžeme mazlit a užívat si jeden druhýho. My ženský jsme romantický šílenci, tak moc nám záleží na citech. Ať už je to naše ratolest nebo partner, tak si to chceme užít. A já si život teď daleko víc užívám. Dřív byla spousta věcí, který jsem o sobě nevěděla, o svém těle, o své mysli. A je fascinující, že když si člověk umí udělat čas, tak tohle všechno může prožít, zažít a poznat.

Vnitřní odpuštění i sebepoznání je hodně důležitý, myslete na to!

Přidat na Seznam.cz Přidejte si magazín Lifee.cz na hlavní stránku Seznam.cz

Další články