Marcela (45): Žiji s mužem zesnulé sestry. Nemilujeme se, ale děti mě potřebují

Po rozvodu jsem žila sama v bytě, který jsem si postupně zařídila podle svého. Dcera už byla dospělá, studovala a měla přítele, a já si začínala zvykat na klidnější život. Všechno se změnilo ve chvíli, kdy zemřela má mladší sestřička Jana. Bylo jí pouhých sedmatřicet let a zůstaly po ní tři malé děti a zoufalý manžel Aleš. Ze dne na den se ocitl v situaci, na kterou ho nikdo nemohl připravit. Jana a Aleš měli celkem tradičně rozdělené role. On vydělával velmi slušné peníze a hodně času trávil v práci. Sestřička pracovala stejně jako já ve zdravotnictví, ale na poloviční úvazek, aby mohla být s dětmi. Fungovalo jim to skvěle. Jenže pak najednou nebyla a všechno, co předtím držela pohromadě, se začalo rozpadat.

Karolína (28): Po smrti manžela jsem našla nové štěstí. Přístup tchána s tchyní mi vehnal slzy do očí

Bez pomoci to nezvládal

Nejdřív jsem k nim chodila jen pomáhat. Vyzvednout děti, uvařit, nakoupit, udělat úkoly, pofoukat koleno, pomazlit je, byla jsem tam prakticky denně. Jenže postupně bylo jasné, že to všechno Aleš prostě sám nezvládne. Jeho maminka byla invalidní a najatá chůva také neřešila vše. Popravdě musím říct, že jsem se o Aleše začala obávat. A pak přišel ten moment, kdy jsem se rozhodla…

Nejmladší neteřinka, prvňačka, seděla v kuchyni nad roztrženým výkresem a plakala. „Maminka vždycky věděla, jak to opravit,“ popotahovala. V tu chvíli jsem měla co dělat, abych se nerozbrečela. Došlo mi, jak moc potřebují milující blízkou ženu, která s nimi bude sdílet domov. Od onoho dne se mi odcházelo domů velice těžko. I Aleš to všechno vnímal, naštěstí je mužem, který je otevřený a který o své bolesti mluví.

Jozef (48): Nejsou to ani dva roky, co jsem ovdověl. Všichni blízcí si myslí, že bych se už měl seznámit s novou ženou

Dohodli jsme se

Pár dní nato za mnou přišel s odvážným návrhem. „Nechceš se k nám jednoduše přestěhovat? Víkendy bych hodně fungoval já, ať máš čas i na sebe,“ navrhl opatrně. Hned dodal, že tím nemyslí nic jiného než praktické řešení. To mi bylo jasné. Mezi námi to nikdy nijak nejiskřilo, byli jsme přátelé. Vůbec jsem se nerozmýšlela a hned souhlasila.

Poté jsme dlouho probírali detaily a snažili se najít nejlepší kompromisy. Má dcera plánovala sestěhování s přítelem, a tak jsme se domluvili, že jim přenechám svůj byt a Aleš jim bude finančně pomáhat s nájmem. Pro něj to nebyla zásadní částka a pro mladé to představovalo velkou pomoc. A tak jsem se nastěhovala k němu do domu – ne však do ložnice! Jsme a budeme „jen“ přátelé. Nyní pracuji stejně jako Jana na poloviční úvazek a díky tomu mám čas na děti i domácnost.

Marek (40): Prakticky přes noc jsem se stal tátou na plný úvazek. Zjistil jsem ale, že získat si děti není legrace

Co bude dál?

Děti byly z našeho rozhodnutí nadšené. Máme se moc rádi. Jenže vše má i své „ale“. Nedávno se mě kamarádka zeptala: „A co když si najde novou partnerku?“ Nevěděla jsem, co odpovědět. Je mu teprve čtyřicet a bylo by přirozené, kdyby se nějaká objevila.

Nedávno mi řekl: „Nevím, co bych si bez tebe počal. Nikdy ti nebudu moct dost poděkovat.“ Samozřejmě mě to potěšilo, ale přesto nevím, zda dělám správnou věc. Jak budu žít za dva roky, za pět? Ale děti mé sestřičky za to všechno stojí!

Klaudie (32): Vzala jsem si vdovce. Kvůli tchyni žiju ve stínu jeho mrtvé manželky

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].