Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Marek chtěl využít prodloužený víkend k tomu, aby vymaloval pár pokojů. Příliš pozdě si vzpomněl, že manželka už naplánovala výlet do Telče. Pohádali se a ona nakonec jela sama.
Pro většinu lidí jsou prodloužené víkendy časem pohody a výletů. Já měl ale jiný plán – náš byt nutně potřeboval vymalovat, tak jsem si řekl, že je načase s tím konečně něco udělat. Jediné, co zbývalo, bylo oznámit to manželce. Nečekal jsem jásot, ale doufal jsem, že to pochopí.
Manželka se těšila na pár dní volna
„Jak... vymalovat byt?“ vyjela na mě. Kdyby pohled zabíjel, byl bych na místě mrtvý.
„No, víš, vymalovat obývák a možná kuchyň a koupelnu...“
„Marku, ty ses zbláznil?“ dívala se na mě jako na nepříčetného. „Máme naplánovaný víkendový výlet do Telče a ty mi chceš vrazit do ruky váleček na malování?“
„Aha, Telč...“ povzdechl jsem si – úplně mi to vypadlo. „Mohla jsi mi to připomenout.“
„Připomenout?“ vykřikla. „Mluvím o tom týdny! Je to naše jediná šance odpočinout si. Moje máma nám na pár dní pohlídá děti!“
„Já už koupil barvu a další věci,“ snažil jsem se z toho vybruslit, ale jen jsem to zhoršil.
„Víš co? Ty si tady klidně zůstaň a maluj. Já pojedu...“ dodala. Odešla do ložnice a zabouchla za sebou dveře.
V koutku duše jsem doufal, že výlet zruší, zůstane a bude mi pomáhat. Ale to jsem se přepočítal...
Nechtěl jsem vypadat jako hlupák
Alena odjela. Ani se nerozloučila. Prostě si vzala kufr a odešla. Zůstal jsem doma sám a přepadly mě výčitky. Jenže už nebylo cesty zpět. Ten víkend jsem zkazil, tak jsem to musel nějak ustát. Vystěhoval jsem obývák, odsunul nábytek a začal s přípravami na malování.
Malování mi šlo hrozně pomalu – myslel jsem, že obývák zvládnu za odpoledne, ale skončil jsem až o půlnoci. Byl jsem tak vyřízený, že jsem padl oblečený do postele, celý umazaný od barvy. Ani jsem se nezvládl osprchovat. Ráno jsem se vzbudil s bolavými zády a pocitem marnosti. „Co jsem si to zase vymyslel?“ zamumlal jsem.
K snídani i obědu jsem měl jen chleba s paštikou. Večeři jsem vynechal, protože v lednici nic nebylo. Ráno jsem skočil na rychlý nákup a pokračoval jsem v práci. Nechtěl jsem, aby se Alena vrátila do bytu, kde to vypadá jako po výbuchu bomby.
Poslala mi pár zpráv, prý má v Telči hezké počasí a užívá si to. Volal jsem jí, ale nezvedla to. Jen napsala, že nemá čas. Přiznávám, lákalo mě vyrazit do Telče za ní. Jenže moje hrdost mi to nedovolila. Musel jsem dokončit, co jsem začal. Jinak bych před ní vypadal jako totální hlupák. Stejně jsem si tak připadal. Měl jsem naivní představu, že to půjde snadno. Místo toho jsem byl vyčerpaný a měl jsem všeho plné zuby.
Došlo mi, co je vlastně důležité
Nějakým zázrakem jsem v neděli dopoledne měl hotovo a mohl jsem se pustit do úklidu. Celé tělo mě bolelo. Chyběla mi manželka. Jasně, pořád by něco povídala, ale i tak mi chyběla. Bylo mi líto, že jsem ten výlet odpískal kvůli svému egu.
Vrátila se odpočatá a s dobrou náladou. Jen pár minut předtím jsem ve sprše ze sebe smyl barvu. Prohlédla si mě – a byt. „Není to špatný,“ řekla suše. „Ale příště takové věci nedělej sám.“
Byla pořád naštvaná, nemohl jsem jí to mít za zlé. Nezachoval jsem se jako dobrý manžel.
Uběhlo pár dní. Napětí se pomalu vytrácelo. Alena se mnou začala mluvit, ale pořád si držela odstup.
„Máš už nějaké plány na příští měsíc?“ zeptal jsem se opatrně jedno odpoledne, když jsme koukali na televizi.
„Ne. Protože kdo ví, s čím zase přijdeš,“ odpověděla s náznakem ironie.
Rozhodl jsem se, že jí ten výlet vynahradím. Zavolal jsem mámě, jestli by si nevzala děti. A zároveň jsem ji požádal, aby o tom Aleně nic neřekla.
Myslím, že mi odpustila
Zarezervoval jsem nám pokoj ve wellness hotelu. Byl jsem si jistý, že pár dní relaxu Alenu obměkčí. Nemýlil jsem se. Byla nadšená. Snažila se udržet si svou ledovou masku, ale nakonec to nevydržela. Vrhla se mi kolem krku a políbila mě. Byl jsem zvědavý, jestli ještě zmíní to malování – a samozřejmě že ano. Znám ji jako své boty. Nebyla by to ona, kdyby si neodpustila pár poznámek. „Obývák by ještě něco chtěl. Barva je fajn, ale nejsem z ní úplně odvázaná.“
„Tak co, pustíme se do toho příští víkend?“ zavtipkoval jsem.
„Ani náhodou. To počká do léta. Nějak to přežiju.“
„Jak chceš.“
„Aspoň ses mohl zeptat, jestli se mi ten odstín líbí.“
„Jo, já vím. Promiň. Nechci to už rozmazávat.“
„A jen tak mimochodem – oceňuju, že sis s tím dal práci.“
Tím pro nás malování skončilo. Teď už se všechno točí jen kolem našeho víkendu ve wellness hotelu. Alena září a chlubí se kamarádkám. A já jsem si uvědomil, že člověk občas potřebuje trochu zatřást svým životem, aby si připomněl, na čem skutečně záleží. Možná to tak mělo být. Možná jsem ten nápad s malováním dostal právě proto, abych na chvíli zpomalil. V každodenním shonu často zapomínáme, co je opravdu důležité...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
