
Pavlův život se smrskl na plnění nekonečných úkolů od jeho manželky. Aby se vyhnul hádkám a zajistil si „svatý klid“, stal se pouhým vykonavatelem jejích příkazů. Jak se žije v manželství, kde už nezbývá prostor pro sebe a lásku vystřídala totální rezignace a únava?
Občas mám pocit, že můj život už mi nepatří. Vracím se z práce vyčerpaný a těším se na ticho a odpočinek, ale doma mě čeká jen seznam dalších povinností. Moje žena Jana má pro mě vždycky připravený úkol – od kapajícího kohoutku až přesouvání nábytku kvůli feng-šuej, které mění parametry snad jednou týdně. Už se ani neptám proč, prostě dělám, co chce. Pro svatý klid.
Neděle bez odpočinku
Sotva jsem si zul boty, ozval se z kuchyně příkaz, abych vyměnil prasklou žárovku a pak vyluxoval. Měl jsem za sebou dlouhou směnu v práci a pak hodinu v koloně, ale Jana odmítala čekat byť jen minutu. Když jsem skončil, musel jsem ještě přerovnat knížky, tentokrát podle abecedy.
A nekončí to ani o víkendu. Doufal jsem v klidnou neděli, ale Jana mě v půl osmé vzbudila s tím, že musíme do hobbymarketu a pak k její matce do Berouna opravit skříňku v koupelně. V obchodě jsem byl jen na nošení těžkých věcí a placení, nikdo se mě neptal, jestli se mi něco líbí.
U tchyně mě brali jako bezplatného opraváře – prostě mi podali vrtačku a ukázali prstem. Cestou zpět si Jana libovala, kolik jsme toho stihli, zatímco já neměl sílu se ani usmát.
Pokusil jsem se vzepřít
Jana nebyla zlá, ale její nároky byly vždy větší, než jsem dokázal zvládnout. Jednou večer jsem se rozhodl nereagovat na její příkazy na zalévání kytek nebo posouvání nábytku.
Mlčel jsem, dokud nevybuchla a nezačala křičet, jestli si myslím, že se všechno udělá samo. Nakonec jsem ty kytky stejně zalil, abych se vyhnul další scéně. Pro svatý klid.
Když jsem se jednou vrátil z práce dřív a usnul na gauči, Jana mě vzbudila s výčitkou, že je potřeba umýt okna a vynést kartony. Řekl jsem, že jsem unavený, načež odsekla, že ona pracuje taky a nepadá únavou.
Chci jen svatý klid
„Možná proto, že máš někoho, kdo všechno udělá za tebe,“ odpověděl jsem tehdy šeptem. Zůstala zaskočená a celý večer mlčela. Jenže v dalších dnech se vše vrátilo do starých kolejí. Když si v práci kolega všiml, že jsem jako bez života, raději jsem lhal, že jen špatně spím.
Moje poslušnost už dávno nebyla o lásce, ale o strachu z konfliktů. Každá hádka mě totiž bolela víc než fyzické vyčerpání. Když mi Jana hned mezi dveřmi nařídila jít na nákup, prostě jsem vzal klíče a šel, abych se vyhnul večernímu peklu.
Svobodu mám v těch vzácných chvílích, kdy odejde z domu a já můžu jen tak zírat do stropu. Nevím, jestli se to někdy změní, ale momentálně mě jiné řešení nenapadá.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].




