Facebook
Instagram
Manželka pana Marka nedokázala zapomenout na svého prvního manžela. Zašlo to tak daleko, že se snažila Marka přetvořit, chtěla, aby se oblékal stejně a pil stejné víno.
„Katko, ale já nemám rád červené víno,“ snažil jsem se protestovat, když mi manželka podávala velkou sklenici.
„Jirka vždycky říkal, že červené víno je velmi zdravé a dobré na srdce. Měl bys ho pít. Pamatuji si, jak jsme sedávali u krbu se skleničkou červeného vína a povídali si...“ řekla zasněně a zadívala se do plamenů, jako by tam viděla tvář svého zesnulého manžela.
Jeho popel si nechala v urně na polici nad krbem. Kvůli té urně, ale nejen kvůli ní, jsem cítil Jirkovu přítomnost každý den a... už jsem toho měl dost.
Podnikal jsem s kamarádem
Jirka býval mým obchodním partnerem a přítelem. Začali jsme společně podnikat v polovině 90. let. Tehdy jsem také poznal jeho manželku Katku (60). Líbila se mi, ale byla pro mě nedosažitelná. Ani mě nenapadlo, že bychom někdy mohli být spolu.
Ale Jirka měl slabé srdce. A to je v byznysu jedna z nejhorších slabin. Když nás zaklekl úředník z finančáku, protože jsme nebyli ochotní dát úplatek, naše firma se stala terčem neustálých kontrol. Jirkovo srdce to během jedné z nich nezvládlo.
Zemřel na cestě do nemocnice. Jeho smrt se stala místní senzací, hodně se o ní mluvilo. Paradoxně to pomohlo firmu zachránit, protože od té doby se nám úředníci vyhýbali.
Měl jsem sice klid na podnikání, ale musím přiznat, že po Jirkově smrti jsem měl dvakrát tolik práce. Katka, která formálně nahradila svého zesnulého manžela ve firmě, o podnikání nevěděla nic. Někdy mi pomohla s papírováním, ale to bylo všechno.
Dlouho jsme oba litovali, že Jirka už není s námi. Zármutek nás sblížil a tři roky po pohřbu jsme se vzali. Ale asi nemůžu říct, že jsme se stali opravdovým párem...
Nedokázala zapomenout na exmanžela
Když jsme kdysi vzpomínali na Jirku, bylo to přirozené. Ale teď byl se mnou dnem i nocí. Katka si totiž umanula, že mě přetvoří podle jeho obrazu. Měl jsem dělat všechno jako Jirka: oblékat se jako on, jíst jako on a myslet jako on. Stejně tak odmítala změny ve firmě.
Zpočátku jsem doufal, že její posedlost časem odezní. I já jsem na Jirku vzpomínal s nostalgií. Ale svět nestojí na místě. My to musíme přijmout, nelze se neustále ohlížet zpátky.
Katka to tak neviděla. Stále žila v minulosti. Snažil jsem se být trpělivý, ale po pěti letech manželství jsem usoudil, že takhle to dál nejde. Věděl jsem, že musím jednat opatrně, takže jsem začal tím, že jsem Katce oznámil, že brzy plánuji rekonstrukci své kanceláře.
„Je to nutné?“ zamračila se.
„Ano. Nábytek je starý patnáct let. Klienti nemohou sedět na židlích, které se rozpadají.“
„Nestačilo by je jen zrenovovat?“ zamumlala nesměle.
„Ne,“ řekl jsem rozhodně.
„Víš, Jirka měl ten nábytek opravdu rád...“ začala tu starou písničku.
„Ale, miláčku, Jirka už v té kanceláři dlouho nesedí. Tak mi dovol, abych já rozhodl, jak by měla vypadat, ne on!“ zvýšil jsem hlas o něco víc, než jsem měl.
„Jak to můžeš říct? Vždyť on tu firmu založil!“
„Založili jsme ji spolu, a teď ji řídím jen já.“
„Polovina patří mně a nedovolím, aby se pošpinila jeho památka!“
Po této krátké hádce jsme měli tichou domácnost. Snažili jsme se vyhýbat jeden druhému jak doma, tak ve firmě. To druhé bylo snazší, protože Katka do kanceláře chodila jen zřídka. Ale dva týdny po hádce jsem si všiml, že se ve firmě začala objevovat častěji. Vklouzla tam potichu a trávila čas v horním patře budovy.
Překvapila mě
Jednoho dne jsem ji viděl jít nahoru se dvěma muži v montérkách. Šel jsem opatrně za nimi. Za dveřmi jedné místnosti, kde jsme dříve skladovali staré věci, jsem zaslechl zvláštní zvuky. Když jsem vešel, zjistil jsem, že zde probíhá rekonstrukce!
Celá místnost byla zakrytá plastovými fóliemi, dva muži malovali stěny, Katka stála uprostřed a s dalším chlápkem zkoumali nějaké plány. Když mě viděla, ztuhla.
„No a teď jsi zkazil celé překvapení. Chtěla jsem ti tady zařídit pěknou kancelář...“
„Ale já už mám kancelář,“ řekl jsem a snažil se potlačit hněv.
„No, myslela jsem...“ začala, pak se podívala na dělníky. „Pojďme raději ven... abychom neprobírali naše osobní záležitosti před pány,“ popadla mě za loket a odtáhla na chodbu.
„Myslela jsem, že když chceš novou kancelář, udělám ti ji.“
„A co s tou starou?“
„Tam bych byla já. Nepřijímám důležité klienty, takže mi staré židle nevadí.“
„Zajímavý nápad...“ řekl jsem sarkasticky, ale ona si toho nevšimla a rozzářila se.
„Tak si vezmeš i tu urnu z našeho krbu a dáš ji do své kanceláře. A na dveře pověsíš nápis, že je to jeho pamětní síň...“
„Co... co to povídáš?“
„Mluvím o tom, že jsi Jirku ještě pořád nepochovala. Žiješ, jako by nezemřel...“
„Jak můžeš říct něco takového?" rozbrečela se a utekla po schodech dolů.
Pokud jsme měli dříve tichou domácnost, nyní to byl ještě horší. Bál jsem se, že to skončí rozvodem, což by byla katastrofa pro můj osobní i pracovní život. Viděl jsem případy, kdy manželé ze vzteku zničili všechno kolem sebe. Litovali až později, když už zbyly jen trosky...
Byla připravená pochovat minulost
Katka si stěžovala všem okolo, jak jsem necitlivý a žárlivý. A co hůř, prý jsem paranoidní. Jak prý můžu žárlit na někoho, kdo už nežije?
Takže když jednoho dne vešla do mé kanceláře s vážným výrazem a v ruce držela malou obálku, byl jsem si jistý, že se chce rozvést.
„Poslední dobou jsem mluvila s našimi přáteli...“
„Slyšel jsem...“ řekl jsem hořce.
„Omlouvám se,“ povzdechla si. „Musela jsem se někomu svěřit... Ale ty rozhovory mi opravdu pomohly. Tady...“ podala mi obálku.
„Co to je?“ zeptal jsem se zmateně.
„Pozvánka na pohřeb.“
„Co to má znamenat?“
„Myslím, že jsem konečně připravena Jirku pochovat. Koneckonců, uběhlo tolik let, během kterých jsem si skutečně neuvědomovala, že je pryč. Nedokázala jsem čelit realitě. Takže teď bych ráda uspořádala skromný obřad na hřbitově. A pak uložím jeho popel tam, kde patří už léta. Doufám, že ti nebude vadit, když občas navštívím jeho hrob...“
Najednou jsem pocítil obrovskou úlevu.
„Samozřejmě, miláčku,“ řekl jsem, objal ji a něžně políbil.
Od toho dne, i když Jirka zůstal v našich vzpomínkách, zmizel z našeho každodenního života. Ale tak to má být, život prostě jde dál...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Související články
