Facebook
Instagram
Honza se nedokázal smířit s manželčiným chováním. Nešlo mu do hlavy, proč nesnáší jeho rodiče. Jednoho dne už to manželka nedokázala vydržet a řekla mu pravdu. Honzovi se v té chvíli zhroutil svět.
Vždycky jsem měl pocit, že Marta (33) je moje spřízněná duše. Po několika letech vztahu jsme se rozhodli vzít. Ale pak se něco změnilo. Moje žena se začala chovat jinak, hlavně pokud jde o mé rodiče. Vyhýbala se jim, nebrala jim telefony a každé pozvání na rodinné setkání odmítala. Začalo mě to znepokojovat.
Nesedla si s mými rodiči
O Martině minulosti jsem toho moc nevěděl. Stačilo mi, že máme skvělou přítomnost a před sebou slibnou budoucnost. Mezi námi bylo vše perfektní. Trávili jsme spolu spoustu času, hodně cestovali a měli jsme spoustu společných zájmů. Přátelé k nám často chodili na návštěvu. Ale pokud jde o rodinu... tam byla situace úplně jiná.
Od chvíle, kdy Marta poznala moje rodiče, nebyla moc neochotná trávit s nimi čas. Navíc o nich často mluvila špatně. Nemohl jsem to pochopit. Vždyť jí nic neudělali. Vždycky byli tak milí a laskaví.
„Zase mluvíš o tom obědě u nich? Nemáme snad vlastní jídlo?“ zeptala se mě jednou rozčileně, když jsem zmínil, že bychom mohli strávit Vánoce s mými rodiči.
„Jak můžeš říct něco takového?“ byl jsem v šoku. „Jsou to přece moji rodiče. Co je na tom, že s nimi chci strávit svátky? Během roku se skoro nevidíme. A nebudu říkat nahlas, kvůli komu to tak je,“ povzdechl jsem si.
Marta na mě vrhla ledový pohled. „Opravdu mě nechápeš?“ zasyčela a sevřela pěsti. „Nechci tam jet a tečka...“
„Ale proč? Co ti moji rodiče udělali, že je tak nenávidíš?“
„Prostě tam nechci,“ odpověděla Marta a vyhýbala se mému pohledu. „Je tak těžké to pochopit?“
Věděl jsem, že něco není v pořádku, ale odmítala mi to říct. Bylo to frustrující. Cítil jsem, že mi začíná docházet trpělivost.
„Marto, tohle není normální,“ řekl jsem nakonec. „Každý rok je to stejné. Vždycky máš výmluvy, vždycky se vyhýbáš mým rodičům. Musí k tomu být nějaký důvod.“
„Nech mě na pokoji,“ zašeptala. „Prostě o tom přestaň mluvit.“
Situace se ještě zhoršila
Nechtěl jsem na ni tlačit, ale štvalo mě, že něco skrývá. Situace se ještě víc vyhrotila o pár týdnů později. Po dlouhém přemlouvání Marta nakonec souhlasila, že pojede k mým rodičům na Štědrý den, ale její chování nebylo zrovna zdvořilé.
Rodiče se snažili vést nezávaznou konverzaci, ale Marta byla zjevně podrážděná.
„Marto, jak se ti líbí nová práce?“ zeptala se máma s úsměvem.
Marta se na ni chladně podívala.
„Je to v pořádku,“ odpověděla krátce, nic víc nevysvětlovala.
„Jsem ráda, že se ti daří,“ pokračovala máma a snažila se udržet konverzaci. „Je důležité cítit se v práci dobře.“
„Ano, určitě...“ zamumlala Marta, aniž by se na ni podívala.
Atmosféra byla stále napjatější. Všiml jsem si, že Marta se vůbec nedívá na mého otce. Jako by se od něj odtahovala, nechtěla dýchat stejný vzduch nebo být s ním v jedné místnosti. Když jsme se loučili, ani mu nepodala ruku, jen něco zamumlala. Všechno to na mě působilo divně a nesmyslně.
Nevydržela to a řekla mi pravdu
Uplynul týden a při jednom z našich rozhovorů jsme se dostali k mým rodičům. Byl jsem překvapený, ale zdálo se, že Marta už to nedokázala dál vydržet.
„Možná bychom měli přestat předstírat, že je všechno v pořádku!“ vybuchla. „Celá tahle rodinná idylka je jen na oko.“
„Miláčku, co to říkáš?“ zeptal jsem se šokovaně.
„Říkám, co si myslím,“ odpověděla a hlas se jí třásl vztekem. „Mám dost přetvářky.“
„Nejdříve se uklidni. Takhle se bavit nebudeme. Co se stalo, že tak nenávidíš moje rodiče? Co ti udělali?“
„Je to složité...“ začala tiše. „Nevím, jestli jsem připravená o tom mluvit.“
„Ale prosím tě,“ ušklíbl jsem se. „Jak dlouho to budeme ještě řešit... Mám se za tebe znovu stydět při další večeři nebo obědě? Chováš se strašně nezrale.“
Dlouhou chvíli jsme seděli tiše.
„Dobře, povím ti to... Bude to pro tebe šok, varuji tě. Ale když to takhle stavíš, asi nemám na výběr. Předtím, než jsme se poznali, jsem měla poměr s tvým otcem,“ přiznala roztřeseným hlasem. „Hodně mě zranil. Rozešel se se mnou přes SMS... A já... mu to nikdy nedokázala odpustit.“
Nechtěl jsem tomu věřit
Byl jsem v šoku, ale všechno najednou dávalo smysl. Její odpor k mým rodičům, vztek a ignorace mého táty.
„Proč jsi mi to neřekla dřív?“ zeptal jsem se. Cítil jsem, jak mi buší srdce.
„Bála jsem se,“ odpověděla se slzami v očích. „Bála jsem se, že tě ztratím, když se dozvíš pravdu.“
V tu chvíli jsem cítil, jak mi srdce buší stále silněji. Nechtěl jsem uvěřit tomu, co jsem právě slyšel. Poměr s mým otcem? To znělo jako nejhorší noční můra.
„Ztratíš mě?“ rozčílil jsem se, asi víc, než jsem chtěl. „Marto, uvědomuješ si, co teď cítím? Jak ti mám po tomhle věřit? Jak se mám podívat do očí mým rodičům, když vím, že můj otec podvedl moji matku s... mojí ženou! Řekni mi aspoň, stalo se to, když jsme... když my...“
Energicky zavrtěla hlavou.
„Ne! Nikdy! Nikdy bych ti to neudělala. Nevěděla jsem, kdo to je. Zjistila jsem to až později. Byl to příšerný člověk, hajzl a manipulátor. Promiň, vím, že je to tvůj otec, ale nemůžu si pomoct...“ sklonila hlavu a brečela.
„Promiň,“ zašeptala. „Opravdu mě to mrzí.“
Ticho mezi námi bylo těžké a dusivé. Měl jsem pocit, že se mi celý svět hroutí. Marta byla mojí spřízněnou duší, ženou, se kterou jsem chtěl strávit zbytek života. Jak mohla přede mnou tajit něco tak hrozného?
„Musím se projít,“ řekl jsem, protože jsem cítil, že doma to už nevydržím. „Musím si to všechno promyslet...“
Dvě zrady najednou? Jak je to možné?
Vyšel jsem z domu, do obličeje se mi opřel studený vzduch. Chodil jsem bezcílně, snažil se uspořádat si myšlenky. Na jedné straně jsem byl na Martu naštvaný, a na druhé straně jsem se cítil zrazený vlastním otcem. Dvě zrady najednou? Jak se něco takového mohlo stát?
Po několika hodinách jsem se vrátil domů. Marta seděla na gauči, tvář měla oteklou od pláče. Když mě uviděla, hned vstala.
„Omlouvám se. Nevím, co víc říct. Prosím, odpusť mi.“
„Marto, tohle není něco, co se dá jen tak odpustit,“ odpověděl jsem smutně. „Tajila jsi přede mnou něco takového... Něco, co se týkalo mé rodiny. Jak ti teď mám věřit? Jak se mám teď dívat na svého otce?“
„Honzo, já... Nečekám, že to bude snadné... Ale miluji tě a nechci o tebe přijít...“
„Nevím, jestli je to možné. Musím si to všechno promyslet...“
Trvalo mi týdny, než jsem našel odvahu promluvit si s otcem. Není to něco, s čím se dá vypořádat snadno. Potrvá dlouho, než budu moci znovu věřit dvěma nejdůležitějším lidem v mém životě...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
