Facebook
Instagram
Marii se moc nelíbí, že vesnické drbny pomlouvají její dceru. Ta se ráda baví a poznává nové lidí. Marie si myslí, že jim do toho nic není, jenže život na vesnici se řídí svéráznými pravidly.
Na jednu stranu vím, že Dominika (19) je chytrá, hodná holka a mládí má své vlastní zákony, ale na druhou stranu... Je mi trapné neustále poslouchat drby o mé dceři, které kolují po celé vesnici.
Mám devatenáctiletou dceru
S Dominikou jsem nikdy neměla větší problémy. Nebyla sice premiantkou, ale ani nenosila domů špatné známky. Ve škole si vedla docela dobře, byla zodpovědná a slušná. Jistě, občas měla záchvat vzteku nebo dělala hlouposti, jako každá dospívající dívka. Ale nebylo to ani zdaleka tak hrozné, jako potíže, které měly s dětmi moje sestřenice nebo sousedky.
„Paní Marie, to je hrůza s tou mojí Natálií!“ stěžovala si mi jednou prodavačka z vesnického obchůdku. „Nechce se učit, jen by jezdila do města, chodila po nějakých galeriích nebo restauracích a pořád chce peníze! Říká mi nesmysly, že tam je lepší oblečení, lepší jídlo... Ale řekněte mi, kde může být lepší jídlo než tady u nás, čerstvé, přímo ze stromu nebo od farmáře? Co ty děti všechno nevymyslí...“
V duchu jsem se takovým příběhům smála. Bylo mi jasné, že vesnice nemusí být nejatraktivnějším prostředím pro dospívající dívky nebo chlapce. Často jsem Dominiku brávala na výlety, aby mohla zažít to, co je pro její vrstevníky z měst běžné. Někdy jsme šly do kina, jindy jsem jí koupila lepší kosmetiku, která se nedala sehnat v naší místní drogerii...
Věděla jsem, že bych měla být připravena na to, že se jednoho dne rozhodne odejít z vesnice a bude hledat štěstí ve městě, možná i v zahraničí. Naštěstí zatím o ničem takovém nemluvila.
„Ještě nevím, jestli půjdu na vysokou, mami. Asi bych si po maturitě chtěla vzít rok pauzu, abych někam vycestovala, něco viděla a pak se rozhodla,“ informovala mě jednoho dne.
Neměla jsem žádné námitky. Naopak, byla jsem ráda, že vůbec zvažuje vysokou školu, protože u nás na vesnici to nebylo běžné. Mladí lidé dokončili učňovky nebo střední školy a šli rovnou do práce. Někteří začali pomáhat na rodinných farmách, jiní hledali práci v nedalekém městečku. Pokud moje dcera zvažuje další rozvoj, není důvod jí v tom bránit. A možná opravdu najde nějakou inspiraci během té přestávky.
Mládež by si měla užívat život
Sousedky a další vesnické ženy měly jasný názor na rozhodnutí mé dcery. Bylo typické, že každý rád soudil každého, i když se ho to osobně netýkalo.
„Měla byste jí to rozmluvit!“ rozčilovala se starostova žena, když jsem ji potkala na cestě do obchodu. „Ať se holka hned pustí do práce, získá nějakou praxi a nefláká se po světě.“
Tyto poznámky mě rozčilovaly, ale věděla jsem, že hádky s takovými lidmi nikam nevedou.
„Ale paní Halino, co když ji něco zaujme, objeví v sobě vášeň a rozhodne se pro vysokou školu?“ protestovala jsem. „A i kdyby ne, mohla by získat cenné zkušenosti. Třeba někam vycestuje.“
„Ale kdepak, práce je tu všude dost. Proč hledat štěstí tak daleko? Je to dražší, těžší a s větší konkurencí. To nemá cenu,“ odpověděla vážně. „Děti, které nic nedělají, jen vymýšlejí hlouposti.“
Měla jsem na to jiný názor. Litovala jsem, že mě rodiče víc netlačili k rozvoji. Celý život mě drželi pod ochrannými křídly a varovali mě před velkým a děsivým světem tam venku. Pro Dominiku jsem chtěla něco víc. A i kdyby se nakonec rozhodla, že naše vesnice je pro ni to pravé, alespoň by to rozhodnutí udělala na základě nějakých zkušeností. A mezi tím by si odpočinula a pobavila se, protože od toho mládí je.
Dcera se změnila
Jenže pak se u ní začalo objevovat chování, které jsem předtím neviděla. Každý týden chodila na diskotéky a na rande s kluky, které poznala na internetu... Vždy měla kolem sebe společnost, ale nepatřila mezi ty lidi, co se jen bavili. Ale teď? Nosila nové oblečení a výrazný make-up a neustále někam chodila.
„Dominiko, prosím tě, dávej na sebe pozor. Nesedej do auta k cizím lidem a v noci nikam nechoď sama, ano? Chápu, že v tvém věku už ráda zajdeš na víno, ale buď zodpovědná...“ prosila jsem ji.
„Neboj se, mami. Pájina starší sestra nás vždycky vozí tam i zpátky, a já zase tolik nepiju. Prostě ráda tancuju a bavím se. Někdy poznám i fajn kluky. Když mám čas, tak si to užívám,“ odpověděla mi s úsměvem.
No právě, ten čas... Čas, o kterém jsem si myslela, že ho věnuje rozvoji nebo novým zálibám, prakticky celý promarnila randěním a večírky. Přesvědčovala jsem sama sebe, že se musí vyřádit, vždyť je to normální součást dospívání. Ale nemohla jsem se zbavit pocitu, že Dominika nejde správným směrem. Zvlášť když se brzy po začátku jejích „prázdnin života“ začaly objevovat různé drby...
Lidé ji pomlouvají
„Paní Marie, měla byste dát Dominiku do pořádku, než vám udělá nějakou ostudu!“ řekla mi onehdy prodavačka ve vesnickém obchodě.
„A co se stalo?“ zeptala jsem se překvapeně.
„Pořád se motá po vesnici s kluky, pořád je na diskotékách... Kdyby aspoň měla jednoho! Ale ona je každý týden s jiným!“ vyprávěla pobouřeně.
„Dělají něco špatného?“
„No... nic jsem neviděla... Ale proč by potřebovala tolik kluků, kdyby neměla v hlavě nějaké hlouposti? Starosta už se bojí, aby neskončila jako ta od Kalivodů, těhotná hned po maturitě!“
„Dominika je chytrá holka. A jak vím, ona se prostě ráda seznamuje s novými lidmi. Na tom není nic špatného!“ odpověděla jsem rozhodně.
Doufala jsem, že to alespoň na chvíli zavře ústa vesnickým drbnám, ale bohužel to bylo už jen horší. Od sousedky jsem slyšela, že o Dominice se mluví po celé vesnici.
„Víte, slečně to takhle nesluší...“ varovala mě šeptem. „Pořád je na diskotéce a pokaždé se vrací s jiným klukem. Z toho kouká nějaká katastrofa. Víte, co ti kluci mají v hlavě.“
„Asi vím. Ale také vím, že zatím ji nikdo nenašel s chlapcem na zadním sedadle auta, že? Prochází se a povídají si. A že se občas někdo sveze s ní a s holkami autem z diskotéky? Opravdu těm pomluvám nerozumím,“ trvala jsem na svém.
Sousedka si jen hlasitě povzdechla a změnila téma, ale věděla jsem, že místní drbny neumlčím. Lidé mi přestali dávat „dobré rady“ a varovat mě před nevyhnutelným pádem mé dcery. Dominiku a mě už pomlouvali jen za našimi zády. Viděla jsem to v jejich odsuzujících pohledech a zlomyslných poznámkách, které byly na první pohled nevinné, ale ve skutečnosti nepříjemné a prostě zlé...
Přála bych si, aby trochu zvážněla
Dominika, naštěstí, nebo možná bohužel, naprosto ignorovala „vesnický skandál“. Možná bych měla reagovat stejně, protože nikomu není nic do toho, s kým se moje dcera prochází nebo jezdí autem.
Jenže pro mě je stále těžší snášet nálepku matky, která „neumí udržet dceru doma“, „dovoluje puberťačce všechno“ a „vychovává pod svou střechou lehkou holku“. Právě takové výroky se ke mně pravidelně dostávají z druhé nebo třetí ruky. Co s tím? Mohla bych si promluvit s dcerou, ale... Co bych jí měla říct? Že staré drbny ji pomlouvají, takže by měla změnit své chování? Ne, to bych nemohla.
Přála bych si, aby trochu zvážněla a zaměřila se na jiné věci než jsou večírky a noví kluci... Jenže jak toho dosáhnout, aniž by se vzbouřila? Teď alespoň vím, co dělá. Co když přede mnou začne něco skrývat? To by určitě bylo horší...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Související články
