Marie (45): Syn s přítelkyní u nás doma vařili. V kuchyni nechali spoušť, přesto mě to pobavilo a dojalo

Jednou odpoledne mi můj syn Jonáš nečekaně zavolal do práce. Zněl trochu nervózně. „Mami… mohl bych dneska pozvat k nám domů Lucii?“ začal opatrně. Než jsem stačila jakkoliv reagovat, rychle dodal: „Chtěli bychom vám spolu uvařit večeři. Řízky s bramborovou kaší.“

Helena (37): Syn odmítá vysněný kroužek, protože ho tam nenechám jet samotného

Nedokázala jsem říct ne

V tu chvíli jsem věděla, že nemám šanci říct ne. Viděla jsem v něm toho malého kluka, co kdysi stál na židličce u kuchyňské linky a míchal pudink, z kterého dobrá půlka skončila všude kolem. „Dobře,“ řekla jsem, „ale budu muset ještě po práci nakoupit.“ Radost, kterou jsem slyšela v jeho hlase, mi zvedla náladu.

V supermarketu jsem přihazovala do košíku maso, brambory, vejce, strouhanku, olej… S každou další položkou jsem cítila směsici nadšení a lehkých obav. Doma jsem všechno nachystala, vysvětlila Jonášovi a Lucii, kde co najdou, a pak jsem se stáhla do obýváku. Nechtěla jsem jim stát za zády. To bylo jejich vaření, jejich večer.

Kryštof (52): Syn chtěl drahou narozeninovou oslavu jen proto, aby se mu nesmáli. Musel jsem zasáhnout

Nebylo to jenom o jídle

Z kuchyně se brzy začal ozývat smích. Vesele si něco špitali, občas se ozvalo hlasité „pozor!“ a vzápětí tupé buchnutí. Bylo milé je sledovat zpovzdálí – jak se snaží, jak si navzájem pomáhají, jak jsou trochu neohrabaní, ale nadšení. Jednou se ozval výkřik, jindy zase výbuch smíchu. Olej syčel, rádio hrálo a celý byt byl najednou plný života.

Čas plynul rychleji, než jsem čekala. Asi po dvou hodinách přišel syn a slavnostně oznámil, že je hotovo. Stůl byl prostřený, řízky na talířích, kaše trochu hrudkovitá, ale s láskou naložená. Pustili jsme se do ochutnávání. Jídlo bylo chutné. Možná méně slané a trochu vystydlé, ale to vůbec nevadilo. Chválili jsme je. Viděla jsem, jak jim to dělá radost.

Poděkovali jsme, objali se, a s manželem jsme je poslali ještě ven. „Jděte se projít,“ řekla jsem, „vy jste vařili, my uklízíme.“ Rozloučili se a zabouchly se za nimi dveře.

Blanka (55): Nevychovaní kamarádi mého syna mě naštvali. To, co provedli v mé kuchyni, nemá obdoby

Spoušť, kam jen oko dohlédlo

To, co nás čekalo v kuchyni, připomínalo bitevní pole. Všechno bylo zacákané od oleje, všude na kuchyňské lince i na zemi byly drobky, dřez přetékal nádobím, utěrky byly promočené a strouhanka v každém koutě. Chvíli jsme tam jen stáli a pak jsme se oba rozesmáli.

Dvě hodiny jsme uklízeli kuchyň. Mlčky, pak s jízlivými poznámkami, které záhy nahradily vtipy. Když bylo konečně hotovo, padli jsme na gauč, unavení, ale spokojení. Nalili jsme si vína a smáli se tomu, jak šikovné dítě jsme vychovali. A pobaveně házeli vinu jeden na druhého, po kom má ten náš syn vztah k úklidu.

Na jednom jsme se ale shodli naprosto jasně. Na dlouhou dobu bude vaření zase na nás. A v duchu jsem si řekla, že ten chaos za to vlastně stál.

Zdeňka (43): Syn se vydal do kina a dlouho se mi neozýval. Když jsem zjistila polohu jeho telefonu, zmocnila se mě panika

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].