Facebook
Instagram
TikTok
YouTubeZdeňka je matka pubertálního syna, který prožívá své první zamilovaní. Jednoho dne uprosil mámu, aby mohl jít se svou přítelkyní do kina. Úzkostlivá Zdeňka nakonec souhlasila. Když se jí syn dlouho nehlásil, začala se bát, že něco není v pořádku. To se jí potvrdilo, když otevřela aplikaci na sledování polohy jeho telefonu.
Byl první týden školy a můj čtrnáctiletý syn se do učení ještě úplně neponořil. Vlastně jsme oba cítili, že prázdniny pořád jaksi doznívají. Přišel za mnou s prosbou, jestli by mohl jít do kina s přítelkyní, kterou celé léto neviděl. Přiznávám, že jsem jejich vztahu moc šancí nedávala. Ale když jsem viděla, jak mu oči svítí, jak se snaží nebýt moc okatě nervózní a přitom se těší, obměkčilo mě to.
Navíc byla to opravdu milá holka. Sympatická, slušná i trochu nesmělá. Myslela jsem si, že je hezké, že spolu chtějí navázat tam, kde před prázdninami skončili. A tak jsem kývla. Dohodli jsme se, že půjdou na film, který oba chtěli vidět, a já jsem jim dopřála trochu volnosti. Vždyť bylo pořád ještě teplo, tak proč by si nemohli užít trochu dozvuků léta? Když spolu odcházeli, viděla jsem v jejich tvářích tu bezstarostnou spokojenost.
Můj šestý smysl mě varoval
Uběhly dvě hodiny a syn se pořád neozýval. To by ještě nebylo nic divného, kdybych se nenechala unést vlastní představivostí. V duchu jsem si říkala: „Film má přece dvě hodiny, tak proč bych se měla znepokojovat?“ Ale v žaludku jsem už cítila ten známý, tísnivý uzlík. Tak jsem otevřela aplikaci, kterou máme pro jistotu nainstalovanou – takové to sledování polohy, čistě pro klid rodičů.
A v tu chvíli přišla panika. Telefon ukazoval, že syn není nikde poblíž kina, ale o tři ulice dál – u malé večerky. Večerky, kde se přece nedá strávit víc než deset minut, a i to by bylo moc. Co tam mohl dělat tak dlouho? Začala jsem přemýšlet.
Intuitivně jsem otevřela program kina, ani nevím, co jsem chtěla najít. A v tom jsem to uviděla – film, na který měli jít, v tom kině ani nedávali. To už se moje představivost rozjela na plné obrátky. Vymýšlela jsem si logické důvody, snažila se uklidnit. Jenomže čím víc jsem si to opakovala, tím méně jsem tomu sama věřila.
Začala jsem panikařit
Do toho přišel domů manžel. Sotva viděl můj výraz, hned chtěl vědět, co se děje. Když jsem mu ukázala polohu v aplikaci, jen zakroutil hlavou: „Vsadím se, že mu ukradli mobil. Proto ta divná poloha. Vždyť on by ti dal vědět.“ A bylo to. Strach, který jsem se snažila potlačit, vyrazil na povrch jako gejzír.
V hlavě mi jelo všechno možné: jak zavolat jeho přítelkyni, jestli nemá nějaký malér, jestli se jim něco nestalo. Jenže její číslo jsem neměla. Měla jsem jen možnost napsat jí přes Instagram – jenže to by znamenalo prolomit tu tenkou hranici důvěry mezi mnou a synem. Přemýšlela jsem, jestli mi někdy odpustí, až zjistí, že jsem se na ni obrátila za jeho zády.
Tehdy se najednou ozval zvuk klíčů v zámku. Doslova jsem vyskočila. A tam stál – můj syn, celý rozzářený, vysmátý, spokojený. Sundal si boty, povídal mi o filmu, jako by se nechumelilo.
Drama mělo úplně obyčejný závěr
Když jsem mu vylíčila, co se stalo, nechápal. „Mami, vždyť jsme byli v kině. Ale ne tam, jak jsme původně říkali, protože to dávali jinde. A ta aplikace? Fakt netuším, proč ti to ukázalo u večerky, tam jsme vůbec nebyli.“
A tak z celé té velké paniky nakonec zůstala jen zvláštní záhada – chybná poloha telefonu, moje přehnaná starost a manželovy černé scénáře. Byla jsem unavená, ale i vděčná. Já si znovu uvědomila, jak těžké je balancovat mezi důvěrou a ochranou, mezi svobodou a kontrolou. Ten večer jsem se naučila, že někdy je lepší zhluboka se nadechnout a počkat. I když to pro mámu není vůbec snadné.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
