Martina (50): Jestli přijdu o práci, nikde mě nevezmou. Třicet let sedím v jedné kanceláři a nehnu pomalu prstem

Musím se přiznat, že jsem se za třicet let v jedné práci zrovna „nepřetrhla“. Nikdo tak úplně netuší, co mám přesně na starost. Na první pohled to vypadá složitě, ale mám hotovo prakticky během dopoledne. Byla to pohoda, ale teď mě asi čeká tvrdá realita. Nemám co nabídnout.

Petra (37): Kolaps v práci byl to nejlepší, co mě mohlo potkat. Můj život se od základů změnil

Roky běžely a já se nikam neposunula

Ve dvaceti jsem nastoupila na jednu asistentskou pozici ve velké firmě. Byla to moje první práce. V kanceláři nás tehdy bylo asi dvacet. Zůstala jsem jediná. Za třicet let se změnilo mnohokrát nejen vedení, ale i celý systém. Sama nevím, jak se stalo, že jsem zůstala tak dlouho. Bude to asi tím, že moje pozice je v mnoha ohledech zvláštní.

Nikdo úplně přesně neví, co dělám. Mám na starosti komunikaci mezi našimi odděleními, ale i pár klientů. Všechno to vypadá zvenku asi hodně složitě. Odevzdávám třicet let ty stejné tabulky s aktuálním přehledem a tvářím se důležitě. Jak stárnu, získávám si určitý respekt. Navíc jsem tu služebně nejdéle, a to má zjevně také váhu. Plat mi občas navýšili, nemám se zle.

Jenže pravdou je, že mi toho na práci vesměs moc nezbylo a celý den mám dost volna. Sem tam vyřeším nějaký problém, který by si dovedla dotyčná osoba vyřešit sama. Jenže lidé rádi předávají zodpovědnost na druhé, a tak sem tam o něčem rádoby zásadním rozhodnu já. Mám důvěru kolegů a na tom to stojí a padá. A tak jsem stále na stejné židli s výjimkou mateřské dovolené, kdy jsem pracovala z domova.

Klára (40): Po letech s dětmi jsem se těšila do práce. Manželův nápad, jak mě udržet doma, mi vyrazil dech

Tuším, že dojde ke změně

Kdysi jsem se poohlížela po jiném místě a po kurzech, abych se něčemu přiučila. Dělat pár tabulek a odpovídat na maily není žádný posun. Nenaučila jsem se za ta léta žádný program, žádný jazyk. Nestěžuji si, mám velkou pohodu. Můžu kdykoliv kamkoliv odejít, mám dlouhé pauzy na oběd, klidně stihnu nákup a doma uvařit, protože bydlím nedaleko.

Jedinou nevýhodu to má. Do důchodu je daleko. A když už jsem v jedné práci „ztvrdla“ tak dlouho, bylo by fajn to „doklepat“. Obávám se, že to nebude možné. Máme opět nové vedení a tentokrát se zdá, že si na nás posvítili detailně. Tuším, že můj služební věk mladého šéfa zajímat nebude. Nemám ale absolutně co nabídnout.

Byla za mnou nová kolegyně s notýskem a propiskou, aby si zapsala náplň mojí práce. Schovala jsem talířek s chlebíčkem, vypnula si počítačovou hru a zrudla. Horko polilo i kolegyni, když si zapsala pár bodů, které mám denně na starosti. „Aha, takže dnes už máte vlastně hotovo.“ Měla za úkol se mnou strávit dny a nahlížet mi takzvaně pod ruku. Naštěstí mě netrápila a s úsměvem za sebou zavřela dveře.

Nora (37): Vyměnila jsem nablýskaný dům za shon v práci. Moc toho nestíhám, ale konečně jsem šťastná

Připadám si jako zapomenutá zkamenělina

Můj životopis je krátký a stavět bych mohla leda tak na své loajalitě k firmě. Horší ale je, že se nemůžu pyšnit dovednostmi. Zkusím si rychle udělat kurzy, ale jsem tak zlenivělá, že se mi už do ničeho nechce. A jak pomalu se učím nové věci, to je vážně smutné. Jsem jako nějaký trilobit, kterého zrovna odhalili pod nánosem hlíny.

Mám pocit viny, že jsem se o něco nesnažila dřív a přijde mi, že jsem celý život tak trochu podváděla a předstírala práci. Nechala jsem se uchlácholit pohodou. Další věc je, že jsem se natolik izolovala ve své bublině, že si ani nedovedu představit cizí pracovní prostředí a vztahy. Úplně se děsím klasické otázky „Co nám můžete nabídnout?“ u pohovoru.

Lenka (31): Vyrábět svíčky bylo pěkné, ale vracím se do korporátu. Práce od devíti do pěti mi vyhovuje víc

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].