Facebook
Instagram
Když se Mileně narodil malý bráška, měli z něj všichni velkou radost, i když nebyl plánovaný. Hlavně Milena se těšila, jak si spolu budou hrát. Jenže Adámek trpěl ekzémem, až jednoho dne skončil v nemocnici. Pobyt zde ho pak poznamenal na dlouhé měsíce.
Tento příběh se udál před mnoha lety a naštěstí v dnešní době už se to snad nikomu přihodit nemůže. Přesto o něm potřebuji vyprávět. Můj bratr Adam se narodil jako třetí dítě do naší rodiny ke mně a mému staršímu bratru Michalovi.
Bratr musel s ekzémem do nemocnice
Dělal nám všem radost, bylo to zdravé a veselé miminko. Jediná věc, co zejména mamince dělala starosti, byl jeho ekzém. Mazala ho vším možným, připravovala mu koupele z ovesných vloček a snažila se ho oblékat jen do bavlněného prádla, ale stejně mu to moc nepomáhalo.
Blížilo se mu osm měsíců, když se jeho nemoc rapidně zhoršila. Už to začínalo být neúnosné, když tatínek zakročil: „Musíme s malým do nemocnice, takhle to dál nejde.“ Pan doktor brášku prohlédl a prohlásil, že ekzém je opravdu ošklivý a že si ho tam musí několik dní nechat.
Bratr se vrátil z nemocnice opožděný
Maminka zamáčkla slzu a Adámka v nemocnici nechali samotného. Zůstal tam několik dní a je pravda, že když ho rodiče opět přivezli domů, jeho kůže vypadala mnohem lépe. Sice měl na ručičkách a bříšku drobné strupy, ale už se vůbec neškrábal a ani nenaříkal.
Co bylo však mnohem horší, Adámek nedělal vůbec nic. Skoro vypadal, jako by nás nepoznával. Nesmál se na nás, neseděl a o lezení jsme si mohli nechat zdát. Jen apaticky zíral před sebe a natahoval ruce zatnuté v pěstičky jako dvouměsíční miminko. „Áďo, tak pojď za mnou,“ lákala maminka brášku na rozmáčený piškot, ale Adámek vůbec nereagoval. Nechtěl ležet ani na bříšku a pást koníčky, natož se zvednout, opřít se o kolínka a vydat se vpřed. Ekzém už sice nebyl problém, ale zdálo se, že Adámek musel zažít v nemocnici něco, co ho ve vývoji vrátilo o několik měsíců zpátky.
Ten půlrok už nikdy nedohnal
Nepříjemnou situaci se nakonec rozhodla vyřešit teta Růžena, maminky sestra. „To není možné, Bětko, aby vám z nemocnice vrátili takového mrzáčka. Co tam s ním udělali, tebe to nezajímá?“ spustila na ni zhurta. A tak se vydaly znovu do nemocnice. „Dobrý den, my jsme vám přišli poděkovat za Adámka,“ začala teta mile, když se jeden z doktorů uvolil s nimi na chvíli pohovořit. „Jen by nás zajímalo, jak probíhala léčba? Chlapeček se nám zdá teď trochu apatický, tak ať víme, jak dál postupovat.“
Maminka s tetou se dozvěděly, že Adámka přivazovali k posteli, prý aby nechal působit hojivé masti a neškrábal se. To se bráškovi samozřejmě nelíbilo, a tak křičel. Dostával tedy infuze na uklidnění. Masti na vyrážku zabraly, jen to prý chce trochu času a Adámek bude určitě zase jako dřív. Ano, opravdu zase začal sedět, lézt a později i chodit. Dokonce se mu vrátil jeho nakažlivý smích. Ale všechny tyhle věci začal dělat oproti jiným dětem se značným zpožděním, nikdy ten půl rok, co ztratil v nemocnici, nedohnal.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
