
Monika má trauma z dětství a nesnáší sport, kvůli svému novému příteli ale byla ochotná se překonat. Místo toho, aby její snahu ocenil, začal se jí vysmívat a nutí ji jít daleko za limit.
Už od dětství mám kvůli mému otci velmi negativní vztah ke sportu. Není pro mě ničím příjemným, odreagováním a zábavou, naopak je pro mě velmi náročný a nepříjemný a snažím se mu co nejvíce vyhnout.
Ze sportu jsem byla traumatizovaná
Můj otec byl obrovský sportovec a měl ambice se dostat až na olympiádu, to se mu ale kvůli zranění nepodařil, a tak celý život doufal, že si svůj sen splní na svých dětech. A protože se s mou mámou stihl rozejít dřív, než se mi narodil jakýkoliv sourozenec, já se stala jedináčkem. A on se rozhodl, že tedy udělá vrcholového sportovce ze mě. Nutil mě cvičit a trénovat, ponižoval mě, když mi něco nešlo, často mě i bil nebo třeba nechával hladovět. Můj vztah ke sportu tak naprosto zničil a od momentu, co jsem s ním přestala žít v jedné domácnosti, jsem nekonala žádnou fyzickou aktivitu.
Tedy až do momentu, než jsem před nějakou dobou potkala svého, nyní již expřítele Mirka. To, že je Mirek velký sportovec jsem se dozvěděla až po tom, co jsem se do něj po několika schůzkách bláznivě zamilovala. Mirek byl můj ideální muž, byl krásný, chytrý, miloval knihy a chození do kaváren. Během pár schůzek mě naprosto uhranul a já jsem mu zcela propadla. Když mě pak poprvé pozval k sobě domů a já uviděla sadu činek, dvě různá kola, alespoň patero lyží a běžecký pás, upřímně jsem se vylekala.
Zamilovala jsem se do sportovce
„Jsem trochu blázen do sportu, víš,“ vysvětlil mi s úsměvem, když viděl můj překvapený výraz, „doufám, že ráda běháš nebo jezdíš na kole. To jsou moje oblíbené aktivity.“
„Ráda bych neřekla,“ skoro jsem se osypala jen při myšlence na jízdu na kole nebo běh, „ale dám tomu šanci… jestli ti to udělá radost…“
Mirek si vzal má slova k srdci a hned další den si pro nás připravil výlet na kole. Pokusila jsem se vymluvit, že nemám výstroj, on se ale nedal vyvést z míry a celé vybavení mi půjčil. Neměla jsem tak žádnou výmluvu a musela vyrazit na projížďku.
Prvních pár kilometrů bylo v pořádku, pak mě ale začaly chytat křeče do nohou a docházel mi dech. Začal se ve mně probouzet pocit naprosté paniky, protože jsem si hned vzpomněla na sportování s mým tátou, který mě nutil jít do takových extrémů, že jsem se častokrát i pozvracela.
Vůbec na mě nebral ohled
„Mirku, potřebuji pauzu,“ volala jsem na Mirka, co jel kousek přede mnou, on se ale jen smál.
„Ani náhodou, před chvílí jsme vyjeli,“ smál se mi a mně bylo do pláče. Výlet jsem nakonec nějak zvládla, ale v soukromí doma jsem se pak zhroutila v koupelně. Další den Mirek navrhl, ať jdeme běhat.
„Vůbec se na to necítím… nejsem zvyklá být takhle aktivní a necítím se mentálně dobře,“ přiznala jsem mu a vysvětlila mu trauma z dětství od otce. On se na mě jenom tázavě podíval a pak protočil očima.
„Ty to hrozně dramatizuješ… Půjdeme se jenom trochu proběhnout, nic to nebude, uvidíš. Musíš tomu dát alespoň šanci. Nejsem nic jako tvůj táta.“
Chováním mi připomínal otce
Uvěřila jsem mu a to byla chyba. Když jsem po dvou kilometrech běhu lapala po dechu a prosila, ať se vrátíme domů, jen se mi začal smát, že jsem měkká a že nic nedokážu. Běžel dál a zpomalil až ve chvíli, kdy jsem se slzami padla k zemi.
Zkusili jsme to pak ještě několikrát, po tom, co mě ale znovu a znovu nutil ujet nebo uběhnout víc, než jsem byla schopná, jsem se rozhodla, že takový vztah plný nátlaku pro mě nemá cenu a rozhodla se s ním rozejít. Místo štěstí mi totiž přinášel jenom vzpomínky na hrubé a zlé chování mého otce. Opět jsem zažila, jaké to je, když vás někdo do něčeho nutí, když vůbec nebere v potaz to, jak se cítíte… a znovu si to líbit nenechám.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].




