Monika (33): O tchynin hrob jsem se starala sama. Pak se vrátila švagrová a začala mi přesouvat květiny

Smrt mé tchyně byla pro celou rodinu těžkou ranou. Můj manžel Daniel se ze ztráty maminky dlouho nemohl vzpamatovat, a tak veškerá organizace pohřbu zůstala na mně. Přestože jsem byla „jen“ snacha, postarala jsem se o všechno potřebné. Danielova sestra Patricie dorazila z druhého konce republiky až na samotný obřad a od té doby si držela odstup.

Byla jsem to také já, kdo slíbil, že se bude o tchynin hrob pravidelně starat. Jenže když se Patricie na jaře přestěhovala zpátky do našeho města, všechno se změnilo. Její návštěvy hřbitova se postupně proměnily v přehlídku kýčovitých dekorací. Na hrob začala nosit třpytivé svíčky, plastové andílky a obří umělé květiny, které téměř zakrývaly mé živé kytice.

Aneta (32): Půl dne jsem dřela na hřbitově, zatímco švagrová si tam dělala selfíčka a hlídala si nehty

Z hrobu se stalo naše malé bojiště

Postupně se z našich návštěv hřbitova stala jakási nevyřčená soutěž. Já dávala přednost bílým liliím, decentním věncům a skleněným lucernám, zatímco Patricie se řídila heslem, že čím více ozdob, tím lépe.

Nejvíc mě rozčilovalo, když jsem přišla na hřbitov a našla své pečlivě naaranžované květiny odstrčené na kraj pomníku. Měla jsem pocit, že Patricie vůbec nerespektuje mou snahu.

Když jsem si postěžovala Danielovi, jen mávl rukou. „Prosím tě, neřeš to. Hlavně že na mámu obě myslíte,“ odbyl mě.

Jenže mně to tak jednoduché nepřipadalo. Vždyť když tchyně prožívala své poslední měsíce, byla jsem to právě já, kdo sedával u její postele a staral se o ni. Patricie tehdy kvůli práci téměř neměla čas.

Jednou mě na hřbitově zastavila sousedka a pochválila mě, jak vzorně se o hrob starám. „Taková snacha je poklad,“ řekla mi. Její slova mě sice potěšila, ale hořkost, kterou jsem vůči Patricii cítila, tím nezmizela. Spíš naopak.

Petr (52): Tchyně mě zavrhla, když jsem si po smrti její dcery našel novou lásku

Na Dušičky jsme se u hrobu pohádaly

Všechno vyvrcholilo na Dušičky. Na hřbitov jsem dorazila brzy ráno s krásným věncem z bílých lilií, který zdobila stuha s nápisem „Milované mamince“. Chtěla jsem si v klidu zapálit svíčku a na tchyni zavzpomínat.

Jenže sotva jsem věnec položila na hrob, objevila se Patricie. V rukou nesla obrovský květináč s vřesem a bez jediného slova začala mé květiny odsouvat stranou.

„Co to děláš?“ zeptala jsem se podrážděně.

„Posouvám to, aby se to sem vešlo,“ odpověděla chladně. Pak se podívala na můj věnec a dodala: „Ty tvoje bílé lilie jsou hrozně smutné. Maminka měla přece ráda barvy.“

To už jsem se neudržela. „Víš, Patricie, já jsem s tvojí mámou trávila její poslední měsíce. Byla jsem u ní, když mě potřebovala. Ty jsi na ni tehdy neměla čas, ale teď se tady předháníš v tom, kdo přinese větší kytici,“ vyčetla jsem jí.

Patricie zbledla. „Nemusíš mi pořád připomínat, co všechno jsi pro mámu udělala. Nejsi žádná svatá! Ty prostě musíš být vždycky ta nejlepší,“ vyhrkla.

Najednou jsme obě ztichly. Stály jsme proti sobě u hrobu ženy, kterou jsme měly rády, a místo vzpomínek na ni jsme se hádaly kvůli květinám. Bylo mi do pláče, ale hrdost mi nedovolila ustoupit.

Libor (38): Manželka si vzala domů urnu s tchyní. Od té doby mě stíhá jedna katastrofa za druhou

Manžel mi pomohl pochopit, co se za jejím chováním skrývá

Večer si se mnou Daniel konečně promluvil. Vyslechl si, co se na hřbitově stalo, a pak mi řekl něco, nad čím jsem se musela zamyslet.

„Moniko, já vím, kolik jsi toho pro mámu udělala. A jsem ti za to vděčný. Ale Patricie se s její smrtí taky těžko vyrovnává. Možná má výčitky, že s ní nebyla víc. A ty všechny ozdoby jsou jen její způsob, jak se s tím vypořádat,“ vysvětlil mi.

Poprvé mě napadlo, že za Patriciiným chováním nemusí být snaha mě naštvat nebo zastínit. Možná se jen snaží dohnat čas, který s maminkou nestihla strávit.

Daniel navrhl, abychom si spolu promluvily a zkusily najít kompromis. Zpočátku se mi do toho nechtělo, ale nakonec jsem uznala, že má pravdu.

O několik dní později jsem Patricii zavolala a navrhla, abychom se na hřbitov vydaly společně.

Gabriela (33): Rok jsem pečovala o umírající tchyni. V závěti mě obvinila z vypočítavosti

Nakonec jsme pochopily, že nám jde oběma o totéž

Když jsme se znovu setkaly u tchynina hrobu, bylo mezi námi zpočátku pořádné napětí. Chvíli jsme jen mlčky stály vedle sebe. Pak se Patricie zhluboka nadechla.

„Promiň, že jsem na tebe tak vyjela. Vím, že ses o mámu starala. A taky vím, že jsem tu měla být častěji,“ řekla tiše.

Její upřímnost mě zaskočila. „Já se ti taky omlouvám. Neměla jsem ti to takhle vyčítat. Vždyť to byla tvoje maminka,“ odpověděla jsem.

Nakonec jsme si přiznaly, že nám oběma záleží na tom samém. Chceme, aby bylo o tchynin hrob dobře postaráno a aby se na ni nezapomnělo. Jen každá z nás dává svůj vztah k ní najevo trochu jinak.

Dohodly jsme se, že se napříště na výzdobě hrobu domluvíme předem. A hlavně že z toho už nebudeme dělat soutěž.

Dnes hrob mé tchyně nevypadá jako výloha květinářství. Je upravený, zdobí ho pár květin a svíček. S Patricií tam občas zajdeme společně, zapálíme svíčku a zavzpomínáme na hezké chvíle, které jsme s tchyní prožily.

Pochopila jsem, že láska k člověku se nedá měřit počtem květin ani tím, kdo pro něj udělal víc. A že někdy stačí odložit vlastní hrdost, aby se rodina zase dokázala sblížit.

Tereza (30): Kvůli zpožděnému letu jsem nestihla pohřeb mé milované babičky. Rodina se ke mně otočila zády

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].