Facebook
Instagram
Biologické pohlaví a gender spolu nesouvisejí, mohou být libovolně nakombinovány, tvrdí v naší talkshow Na kafeečko nebinární Alžbětko. Necítí se ani jako žena, ani jako muž, ale jako to, ono, ačkoliv se narodilo v těle ženy. Jak se žije s takovým pohlavím?
Alžbětko se nepovažuje ani za ženu, ani za muže. Ačkoliv se narodilo v těle ženy, už ve čtyřech letech si uvědomilo, že ženou být nechce. Nebinární lidé si nepotrpí na oslovení a je jim většinou jedno, zda je oslovují v mužském nebo ženském rodu. Alžbětko však požaduje oslovení ve středním rodě.
Alžbětko si o svém pohlaví a nebinárním životě přišlo popovídat s herečkou Miluší Bittnerovou v dalším dílu pořadu Na kafeečko.
Bittnerová: Jak dlouho víte, že jste nebinární?
Alžbětko: No, to je těžko říct. Už ve čtyřech letech, když bylo někde zmíněné, že jsem holčička, nebo někdo vyloženě zmiňoval můj ženský rod, tak jsem na to odpovídalo, že stejně budu za měsíc kluk.
Už ve čtyřech letech?
Už ve čtyřech letech. No a bylo to asi dost dané tím, že mě nějakým způsobem utlačoval můj brácha a dával mi hodně najevo, že je nadřazený a silnější, že on je starší. Takže i tím možná bylo dané, že jsem se mu chtěla vyrovnat. Tak strašně mi vadilo, že jsem byla zaškatulkovaná do toho ženského rodu.
Aha. Co třeba holčičí hračky? Panenky, kočárky... to u nás teď doma jede. Ne, že bych si s tím hrála já od rána do večera. Já to dávám dceři. Dělám chybu?
Domnívám se, že by dítě mělo mít k dispozici všechny hračky. Vlastně moc nerozumím tomu, proč si holky hrají s panenkami a kluci s autíčky, nepřijde mi, že by ten stereotyp dával smysl. Protože ve výsledku se člověk, ať je muž nebo žena, v dospělosti setká s tím, že bude řídit auto, a i s tím, že se bude starat o dítě. Pokud teda bude normální člověk, který bude mít rodinu a auto. Normální člověk se s tímhle tím setká, s obojím. Takže vlastně nerozumím, proč to je takhle rozdělené.
O nebinaritě se v poslední době, dejme tomu čtyřech letech, mluví hodně. Předtím jsem ten pojem znala jenom z matematiky.
Já samo ten pojem znám třeba jen poslední rok. Dlouho mi nedocházelo, že to jsem vlastně já. Že já tam třeba půl roku používám to jako nálepku, protože to je zjednodušující pro společnost. Pro ostatní lidi.
Jste první nebinární člověk, kterého poznávám. Nikdy na vás nezapomenu Alžbětko. Já jsem si totiž všimla té nebinarity v souvislosti s hollywoodskými hvězdami, které říkaly, že vychovávají svoje dítě tak, aby si vybralo, jakého chce být pohlaví, až někdy v dospělém věku. A abych se přiznala, často jsem vtipkovala o tom, aby mě jednou Betynka nežalovala za to, že ji vychovávám jako holku. A zhruba v jejich 4-5 měsících jsem zjistila, že ona si sama vybírá být holkou. Ačkoliv se před ní nelíčím, tak když mi třeba vypadly šminky z kabelky, ona se po nich vrhla a byla to její nejoblíbenější hračka. Anebo si šperky rovnou dává na prsty. Jsou tam takové ty holčičí věci, které jsou typické pro holku. Nevím, možná mě jednou zažaluje za to, že jsem ji nedala vybrat. Je to možné.
Nevím, jestli to vůbec jde.
Teď jde všechno. Ale vy jste se teda ve čtyřech letech necítila být takhle vyhraněna, vyhraněno, promiňte. Ve školce je to ještě v pohodě, tam to ještě není tak rozděleno na kluky a holky, ne?
Mám pocit, že jsem to moc neřešilo. Potom ve škole už jsem to pociťovalo. Třeba u tělocviku mi vždycky vadilo, že nikdy nejdeme hrát fotbal, protože to bylo rozdělené na holky a kluky. Já bych si třeba rádo zakopalo. A tak jsem od toho bylo celý dětství odstřihnuto. Nikdy jsem si nemohlo zahrát pořádně fotbal, protože jsem to neumělo. Takže potom, když už jsem mělo tu kuráž se třeba přidávat k těm klučičím fotbalovým kopačkám, tak jsem tam vlastně bylo úplně mimo, protože jsem to moc dobře neumělo.
Máte ještě výhodu, že jste takhle mladé, protože za mne musely holčičky nosit modré trenýrky a kluci červené. Tam to bylo takhle rozdělené. Vy už jste, předpokládám, měli každý co chtěl?
Jo, jo.
To je ta základka, tam už začínají první lásky, že jo? Kluci se začínají líbit holkám, holky klukům...
Já jsem vždycky bylo na kraji té třídy a vždycky jsem asi bylo outsider. Tohle se mě vlastně během celé základky dotklo jenom jednou, jinak moc ne.
Vám bylo líto, že nemůžete hrát fotbal, ale co třeba nějaké holčičí věci, ty vás bavily?
Já jsem mělo vždycky pocit, že jsem na tuhle stranu tak nějak nedostatečné, takže jsem se třeba doma snažilo obléct jako holčička. A teď jsem se snažilo, aby se mi v tom líbilo a abych se cítilo dobře. Ale vždycky to bylo takové, jako že to tam vlastně drhlo. A potom třeba, když jsme chodili do divadla, tam jsme museli mít šatičky. Já jsem nenosilo šatičky ani sukýnky. Nebo na focení jsem si připadalo strašně... já nevím, že do toho nějak nepasuju. A nevědělo jsem, jak se v tom mám chovat, když jsem mělo nějaký kostýmek. A teď někam jdu a, aha, tak podpatky, dobře, tak snad nespadnu...
Abych se přiznala a myslím si, že nebudu úplně sama, tak ta nebinárnost je vlastně pojem, kterému strašně málo lidí rozumí. Takže si to pojďme tak nějak obecně vysvětlit. Ještě podrobněji. Nebinární člověk je člověk, který se narodil jako muž nebo žena, a to nikdo nikomu nevyvrací?
Jo, na tom se nic nezměnilo.
Má nějakou sexualitu a tam to je teda vlastně jako u binárního člověka, může být hetero, může být homo, může být pansexuál, může být vlastně cokoliv?
Jo, nějaká sexuální orientace.
Hm, sexuální orientace. A pak je teda ještě to nějaké vědomí toho?
Gender se tomu říká.
A to je teda - jsem muž uvědomuju si, že jsem muž, že jsem žena anebo jsem třeba ještě nebinární?
Anebo ještě transgender.
A existuje ještě něco?
Já to nevím.
Je ta nebinárnost nějak obsažená v historii? Víme o někom z historických postav nebo z historických pramenů?
Já bych řeklo, že takové věci už někdo zkoumá a ví, ale já to nevím.
Není to tak, že by se Alžbětko někde inspirovalo, to tak prostě je.
Jo, to tak vyplynulo.
To tak vyplynulo?
Já jsem tak dlouho žilo, jenom jsem si říkalo v ženském rodě. Ale s tím středním rodem jsem koketovalo nebo šprýmovalo už několik let, třeba pět let. Přemýšlelo jsem nad tím, proč se všem věcem a všem lidem neříká ve středním rodě, že by to přeci bylo jednodušší.
Jak komu.
Já jsem nad tím jenom tak uvažovalo a filosofovalo.
Že by to bylo to hrníček, to sklenička...
To jablko, to banán...
Jo, takhle. Asi by to bylo jednodušší, ale to nám boříte úplně ten starej svět, to zas počkejte, opatrně, opatrně...
Ale já tady nedělám žádnou revoluci, fakt říkám, že jsem o tom jenom filosofovalo a že mě zajímalo, co to je… A že by to bylo jednodušší. Kdyby to tak bylo, přišlo by mi všechno jednodušší.
Bylo by to jednodušší, a myslím, že si to říká spousta lidí kolem vás, protože není jednoduché přijmout nebinárního člověka. Pardon, ale myslím si, že si na to třeba rodina nebo široká rodina mohla dost dlouho zvykat.
Já si myslím, že si ještě nezvykli. Buďto si to nechtějí připouštět, nebo to nechtějí řešit. Možná se s tím nechtějí konfrontovat. Já nevím.
Ono je to těžké. Teď asi budu zlá, ale je dcera, syn a to třetí?
Jo, myslím že dítě se to mu dá říct.
No to je ten potom.
Jo, to je takové nějaké potomkyně.
Potomátko. Ne, promiňte, ale to mě zajímá, jak vlastně okolí přijímá tuhle nebinárnost. Protože ti, kdo vás mají rádi a respektují to, se asi i snaží upravit gramatiku tak, aby to šlo. Čeština je na to mrcha, s tím se nic neudělá, ale snaží se. A pak jsou lidi, kteří to třeba nechtějí respektovat, protože mají pocit, že je to nepatřičné, že si to vymýšlíte…
Já se s takovými lidmi asi moc nesetkávám. Okruh, ve kterém se pohybuji, tvoří lidi, kteří jsou ve škole. Studuju design skla, je to maličký ateliér ve Zlíně. A je tam fakt pár lidí, kteří jsou v podstatě taky o něco alternativnější už tím, že to jsou umělci, že jo? Takže jsou o něco alternativnější a mají volnější smýšlení. Dost to respektují… My jsme se moc neviděli, ale ti, se kterýma jsem se potkávalo a bavilo, tak ti to většinou respektují a třeba se někdy snaží používat střední rod. A druhá komunita, ve které se pohybuju, kromě školy a rodiny, je hnutí, a tam to většina lidí respektuje úplně otevřeně a plně mě v tom podporují. Já jsem ten střední rod nebylo úplně schopné samo od sebe používat, přehodit to a začít o sobě mluvit ve středním rodě. Furt jsem o tom tak jako mluvilo, že bych rádo a že by se mi to líbilo.... A právě lidi z hnutí byli ti, co mě nakopli k tomu a respektovali to a podporovali mě.
A není to generační záležitost? Že to chápou lidi, kterým je třeba kolem třiceti a míň to budou chápat, ale ne lidi třeba kolem čtyřiceti, padesáti...
No tak na první dobrou…
Protože, pardon, za mě bylo třeba těžký přiznat, že je někdo homosexuál. Když jsem měla patnáctiletého kamaráda, spolužáka, který v Hořicích přiznal, že je homosexuál, tak z toho bylo strašné haló. A všichni jsme na to koukali tak jako WOW! A teď je to norma.
U mně na gymplu si pamatuju, že se vždycky šuškalo o lidech, kteří třeba byli gayové nebo tak. Říkalo se to o nich tak jako bokem.
Ještě furt, jo?
Jo, jo. Není to normální.
Aha, tak to já myslela, že ve vaší generaci je to úplně normální.
Asi jak kde.
Já myslela, že už je to úplně normální, žijete v polyamorii a jste hrozně free a jenom my jsme ti usedlí.
Asi prostě záleží na tom, jak a s čím se ty děti setkají. I algoritmy na internetu je mohou někam nasměrovat, takže se s tímhle tématem vůbec nesetkají.
Co je na nebinaritě nejtěžší? Když vás poslouchám, tak mám pocit, že je to strašná pohoda, Alžbětko.
Jo, já si s tím asi moc nelámu hlavu. Já nevím, proč bych to řešilo.
Má to svoje výhody, že můžete jít na záchod, kam se rozhodnete, není třeba čekat frontu. Můžete se ustrojit, jak chcete, ale to vlastně může každý. Takže vlastně není žádný problém?
Já se snažím ty problémy eliminovat.
Jak vám můžeme my, jako většinová společnost, v tom pomáhat?
Asi to respektovat a učit se třeba používat ty rody, které si daná osoba přeje. Třeba jsou lidé, kteří jsou nebinární a přejí si být osloveni všemi rody, že jim to je jedno a nepreferují žádný rod. I to je nová věc.
A je to jenom v tom oslovování? Protože to je na nebinaritu málo, ne? Že mě někdo osloví jako já nevím v jiným rodě než jsem. Nebylo by třeba víc?
Včera jsem se vracelo z Boleslavy na kole domů a byli tam dva páni, kteří na mě začali pokřikovat, ať se vykoupu. Říkali něco jako: Hele, jede tady pěkná ženská a nechcete se vykoupat? Něco takového. A kdyby nebyly takové věci, tak by to taky bylo snadnější. Tyhle sexuální narážky...
Harašment.
Kdyby to nebylo, tak by to bylo jednodušší.
To jo, ale to vám řekne i spousta binárních ženských, že takové narážky jim vadí. Ale s tím bohužel nic neuděláme. Mně spíš zajímá takové to praktické hledisko. Třeba do občanky píšeme pohlaví.
V občance by to ani být nemuselo, tohle není úplně moje myšlenka. V kolika případech je potřeba vědět, jestli jste muž nebo žena? Kde a v jakých oficiálních procesech? Třeba na úřadech nebo kde se odevzdává občanka, by to bylo fakt potřeba, aby to tam bylo napsané.
Alžbětko, plánujete děti?
Neplánuju děti, protože má zodpovědnost mi to nedovolí. Nezvládnu si představit, že by se další mladý organismus poslal do světa, který se hroutí. Klimatická krize je prostě obrovská krize, která přinese kolaps ekonomického systému a pravděpodobně celé společnosti. Bude tady nejspíš spousta válek a různé boje o zdroje a o vodu. Takže já vůbec nechci přivést dítě do světa, který spěje tímhle směrem.
Přijde mi, že tohle přesvědčení je teď velmi rozšířené.
Jo, má to tak spousta lidí.
Vy jste aktivist… aktivistko.
Třeba.
To je ale opravdu blbé slovo. Jak fakt nevím, jak se ve středním… aktivista, aktivistka, aktivistko…
Jo
Vy jste vlastně velmi známé aktivistko. Nedávno jste se nám přilepilo k silnici. Za co jste bojovalo?
Rádo bych řeklo, že tomu vůbec nechci říkat boj, protože mi vadí toto slovo samo o sobě. Takže my jsme nenásilné hnutí a nevyužíváme žádných takových prostředků.
Dobře, takže demonstrovalo?
Jo, třeba.
Dobře.
Nebo bouřilo se, to je docela hezké slovo.
Dobře, Alžbětko se bouřilo, to je hezké slovo. A proti čemu jste se bouřilo?
Tahle akce měla ukázat moje zoufalství z toho, že nikdo, žádná organizace, ani stát, a tedy ani žádný politik na světě nedělá dostatek proto, abychom zamezili klimatické krizi, abychom odvrátili ty největší dopady, které to přináší. Takže jsem tam sedělo proto, abych ukázalo svoji zoufalost a možná upozornilo pár lidí. Nakonec to vidělo přes tři sta tisíc lidí. Jenom ty streamy na našich stránkách. Takže jsem tam sedělo proto, abych upozorňovalo lidi na to, že je před námi nějaká hrozba, které nevěnujeme dostatečnou pozornost. Ale měli bychom ji řešit. Daleko víc, nežli ji řešíme… A že všechny kroky, které nám i politici nabízí a navrhují, nejsou úplně dostatečné.
Můžu já jako jednotlivec něco udělat? Kromě toho, že nebudu tolik jezdit autem?
Jednotlivec může udělat spoustu kroků, které trochu pozmění jeho život. Stane se veganem, přestane nakupovat věci v obalech a produkovat odpad, přestane jezdit autem. A přestane si třeba kupovat fast fashion, což je oblečení jako je třeba H&M, Zara a CAA. Protože to prostě není etické a všechno to strašně škodí. A i když tohle všechno člověk udělá, tak to bude mít strašně malý dopad, protože jde o kapku v moři. Já navrhuji, a navrhuje to i naše hnutí, se prostě občansky bouřit a ukazovat svůj názor a dávat ho najevo. Konkrétně tlačit na politiky. Letos vyšla šestá zpráva APCC, která oproti těm minulým souhrnně konstatovala v jakém jsme stavu. Víc apeluje a v podstatě používá rétoriku jako naše hnutí, že fakt musíme provést celospolečenské, celoplošné změny, abychom klimatickým změnám předešli. Je to fakt nutné, jestli nechceme být svědky skutečně obrovské migrace a válek a strachu.
Já na vás valím oči, protože mám pocit, že žijete v totální revoluční partě. Ale vážně, protože tohle to je velmi silný úkol a já chápu, že je rozhodně potřebný. I nebinárnost a tím, že jste ochotná o tom mluvit, je to strašně velká odvaha. Do toho vás lituju, že jste veganka… veganko, promiňte, že jste veganče. Milé veganče, protože my, co si to masíčko občas dáme... Vy teda máte opravdu velmi velké úkoly před sebou.
To máme my všichni, klimatická změna se týká úplně každého živáčka.
Asi se tomu všichni nevyhneme…
Všichni na planetě a domnívám se, že bychom se tím měli fakt aktivně zaobírat všichni.
A ještě mi řekněte Alžbětko, co rádo děláte, když máte volný čas a neděláte ekologii a nevegančíte?
Spoustu svého volného času dávám aktivismu a mám aktivní role, i když není vyloženě nějaká akce, tak v tom mezidobí mám stále role v hnutí. Třeba spravuju Facebook a dělám grafiky pro hnutí. A kromě toho rádo dělám různě ruční práce, vyřezávám, háčkuju a šiju, hodně šiju.
Váš partner, partnerka, já o vás vím, že jste pansexuální, je něco jako bisexuál. Chápu to dobře?
V podstatě jo, akorát mi je ještě víc jedno, co je ten člověk zač.
Tak to má být. Když přijde láska, tak přijde láska. To stíháte taky jako partner…
Jo, jo, mám jednoho nejbližšího člověka, se kterým trávím čas.
Celou zpověď Alžbětka o jeho životě najdete v úvodním videu. Co všechno o sobě řeklo?
- život v nebinárnosti
- aktivismus
- pansexuálnost
Zdroj náhledové fotografie k článku: Lifee.cz/talkshow Na kafeečko
Související články
