Facebook
Instagram
TikTok
YouTubeNikola už nějakou dobu tušila, že s jejím manželem se něco děje. Šeptal do telefonu a vytrácel se z domu s tím, že musí jít do práce. Manželova nevěra praskla ve chvíli, kdy syn zvedl jeho telefon a zaslechl podivnou otázku od cizí ženy.
Byla jsem v jednom kole. Můj den začínal budíkem v půl sedmé, snídaní pro syna Frantu a chystáním batohu do školy, sendvičem pro manžela Marka, který jsem mu vždy nechávala u kávovaru. Pak práce, povinnosti, nákupy, úkoly se synem – všechno šlapalo jako hodinky, i když ne bez námahy.
Manžel se choval zvláštně
Byly chvíle, kdy jsem si připadala jako kolečko ve stroji, ale při pohledu na Frantu – na jeho úsměv, na to, jak sebejistě čte první knížky a s jakou vážností vypráví o spolužácích – jsem věděla, že to stojí za to. Nedávno mu bylo sedm let. Je dítě, i když jeho způsob mluvy a chování stále častěji připomínají malého dospělého. Nejednou jsem se smála, že můj synáček dospívá nějak rychle.
Marek si toho také všímal, ale v poslední době tomu nevěnoval pozornost. Jako kdyby byl méně přítomný. Vracel se pozdě, často byl unavený. Vysvětloval to tím, že má moc práce, že se projekty ve firmě kupí, že musí zvednout telefon od klienta i večer. Věřila jsem mu, ale stejně jsem se občas přistihla, že mě některé věci znepokojují. Ty jeho tajemné odchody, když prý jel na obchodní schůzku, telefonáty vedené šeptem a dokonce i to, jak zbledl, když jsem se ptala, jestli je všechno v pořádku. Odpovídal vždy stejně: „Je to jen únava, miláčku. Nedělej si starosti.“
V noci, když Marek spal a já ležela vedle něj s otevřenýma očima a zírala jsem do stropu, myslela jsem na to, jak se chová. Zatím jsem to neuměla pojmenovat, ale něco rozhodně nebylo v pořádku.
Měla jsem podezření
Telefon zazvonil zrovna ve chvíli, kdy se Marek sprchoval. Byla jsem zabraná do balení věcí pro Frantu do školy, když jsem zaslechla synův hlas. „Tatínek teď nemůže mluvit, jsme doma s maminkou,“ řekl někomu. Než jsem stihla přijít do obýváku, Marek vyběhl z koupelny. Prudce vytrhl synovi telefon z ruky. „Ano, ano, později...“ zamumlal. „Teď se to nehodí.“ Když položil mobil na stůl, jeho tvář byla nepřirozeně bledá.
Napjatě jsem na něj hleděla a čekala na vysvětlení. „Kdo to byl?“ zeptala jsem se.
„Jedna klientka. Nic důležitého.“
„Klientka?“ zopakovala jsem a nespouštěla z něj oči.
„Ano. Spletla si termín,“ pronesl mechanicky, jako by svým slovům sám nevěřil.
Později mi syn řekl, že se ženský hlas v telefonu zeptal: „Kdy budeme zase sami?“ Nedala jsem na sobě nic znát, ale ve mně to vřelo. Po zbytek dne jsem se nedokázala soustředit. Vařila jsem večeři, kontrolovala Frantovy sešity, ale pořád mi v uších zněla ta jedna věta: „Kdy budeme zase sami?“ Čím déle jsem o tom přemýšlela, tím hlasitěji mi to rezonovalo v hlavě.
Zjistila jsem pravdu
Začala jsem si všímat, kdy Marek chodí na balkon s telefonem. Vždycky za sebou zavřel dveře a mluvil polohlasem, jako by se bál, že ho někdo uslyší. Najednou jsem měla na balkoně spoustu práce – šla jsem tam pro prádlo, zalít květiny a zachytávala jsem útržky vět.
Jednoho večera jsem tiše stála u balkonových dveří. Tentokrát mluvil zřetelněji, jako by zapomněl na opatrnost. „Teď nemůžu, manželka začíná něco tušit,“ pronesl. Polilo mě horko. To už nebyly domněnky. Otevřela jsem dveře a nahlas jsem řekla: „Nezačínám tušit, já už to vím.“ V jeho očích se objevil strach. Cítila jsem, že se v jediné chvíli celý náš svět obrátil vzhůru nohama. Zrušil hovor, díval se na zem a já čekala, až konečně něco řekne. Nakonec ze sebe vysoukal: „Byl to jen útěk... Nechtěl jsem ti ublížit.“
„A přesto jsi mi ublížil. A víc, než si dokážeš představit,“ odpověděla jsem a snažila se, aby se mi netřásl hlas.
„Nic to neznamenalo. Byl to jen románek. Potřeboval jsem... se nadechnout.“
„Nadechnout?“ zopakovala jsem pomalu. „Copak jsem tvoje vězení?“
Neměl odvahu nic dodat. Neudělala jsem scénu, nevyhazovala jsem ho z domu. Vešla jsem do ložnice, vytáhla kufr a začala balit svoje a Frantovy věci. Všechno jsem to dělala beze slov a Marek jen seděl jako paralyzovaný. Už jsem nemusela zvyšovat hlas. Moje mlčení řeklo všechno.
Odešla jsem od něj
Když jsme druhý den ráno vyšli z domu, Franta se na mě vážně podíval, jako by tušil, že se děje něco důležitého. „Mami, proč odjíždíme?“ zeptal se tiše. „Dospělí někdy dělají chyby. Tvůj táta udělal takovou chybu, u které už nemůžu předstírat, že ji nevidím,“ povzdechla jsem si.
„Je to kvůli tomu telefonu?“ zeptal se smutně. Nechtěla jsem, aby cítil vinu, přestože to byl on, kdo mi nechtěně otevřel oči. „Nic špatného jsi neudělal. Naopak, dal jsi mi šanci začít znovu,“ odpověděla jsem a pevně ho objala.
„Mami, už budeme spolu jenom my?“ zeptal se třesoucím se hlasem.
„Budeme,“ zašeptala jsem. „A to stačí.“ Cítila jsem, jak mě jeho malé ruce objaly pevněji. V jeho objetí bylo něco, co mi dávalo sílu. Věděla jsem, že se mi život právě rozpadá, ale zároveň se rodilo něco nového. Neohlédla jsem se. Nechtěla jsem si zapamatovat Marka, jak na nás kouká. Raději jsem si chtěla pamatovat Frantovu ruku ve své a ten první krok ke svobodě...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
