Facebook
Instagram
Olga má roční dceru Aničku, ale zatím se s ní moc nesžila. Její tchyně Miluše vychovala čtyři děti, takže má zkušenosti na rozdávání. I s Aničkou si rozumí lépe než Olga...
Dítě jsem vždy chtěla a celé těhotenství jsem toužebně očekávala, až si budu moct pochovat ten malý uzlíček. Ale poté přišla únava, nevyspání a stres. Moje Anička má rok, ale já si k ní stále hledám cestu.
Mateřství moc nezvládám
Někdy si prostě nevím rady. Sedím na gauči, malá mi řve v náručí, ale já jí nerozumím. Umím si ji pochovat, přebalit a i nakrmit, ale jako kdyby mi chybělo něco víc. Nějaké porozumění a spojení. Aby byla Anička spokojená a nemusela tolik řvát.
Nemocná není, k lékařce s ní chodím možná až příliš často. Ta už mi vysvětlovala, že není nutné přijít s každou prkotinou. "Děti nejsou z cukru, věřte mi," říkává pokaždé. Ale já tomu stejně moc nevěřím.
Už když jsem viděla, jak sestřičky v porodnici manipulují s dětmi, vstávaly mi vlasy hrůzou. Moc se s nimi nepárají. Jen tak je chytnou, zamotají do peřinky a drží je na jedné ruce. Málem mi vypadly oči z důlků. Vždyť je to živý tvor, ne kus dřeva...
Tchyně to s dětmi umí lépe
Když se u nás objeví moje tchyně Miluše (55), hned se hrne k Aničce. Je to samé šišlání, tulení a natahování. Trochu mi to připomíná to, co si pamatuju z porodnice. Nejhorší, alespoň pro mě, je, že to na malou zabírá.
Já ji pořád chovám jako v bavlnce, pomalu se jí bojím dotknout, ale Miluše ji prostě popadne a je po pláči. Anička se k ní tulí, někdy se chce i napít a hledá prso, což všechny pobaví. Až na mě, to by přeci měla dělat se mnou...
Tchyně vychovala čtyři děti a byla na ně sama, protože tchán jezdil po stavbách a nebyl moc často doma. Měla se co ohánět a zřejmě to dělala dobře. Já to zatím neumím. A nevím, jestli se do toho někdy dostanu.
Začínám na ni žárlit
"Olčo, nesmíš se jí tak bát. Když jsi nesvá, ona to vycítí a nebude v pohodě," řekla mi nedávno tchyně. Možná má pravdu, ale mě to trochu nakrklo. Já jsem přeci matka. Všude se říká, že vycítíme, co máme se svými dětmi dělat. Tak proč mi to nejde?
Škoda, že už nežije moje máma, od ní bych to asi přijala lépe. Začínají mi vadit tchyniny návštěvy a rady. I to, jak ji má Anička ráda. Je možné, že na Miluši žárlím? Musím se přiznat, že poslední rok se sama v sobě nevyznám...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
